Šejkr #161: m&g

Beseda podesáté. Nebo podeváté s pandemickou pauzou? Pravidelná dávka batiky a oblíbená kratochvíle, návštěva topolového hájku jako radost i povinnost. Stánek časáku k tomu nadplán, z někdejšího krytu na lednici s vínem se stal nějak samovolně meeting point, sklad i shromaždiště. Pro některé „utajené“, jiní míří rovnou tam a v podstatě neodcházejí. Každému to jeho.

„Nemůžu věřit, že pořád tisknete.“ Alan Sparhawk se probírá čísly Full Moonu se zájmem, pokud hraným, tak dobře. Ultra sympatický chlapík, díky kterému nápad na letošní meet & greet potkávačky vznikl. Kupodivu nás neposlal někam, dokonce si nechal poslat merch až do Tasova, což chtělo odvahu i logistické skills. Vyšlo to. Dávám mu LP Full Moon 15, radost je evidentní, neomylně rozeznává hackedepicciotto, desku rozbaluje, laská i očichává, ještě si vyžádá tašku, aby „tu krásu nikde neumazal“. Dojáček, stejně jako zmíněné m&g, které se náramně povedlo: došlo na hendšejky, focení i spoustu podpisů, příště se vybavíme i nějakými pohledy. Kdo by nechtěl dostat pozdrav z Besedy? Pobavil Proky, který přišel jen tak pozdravit a hubeného blonďáka za pultem vedle mě si zprvu nevšiml, úsměvy i koktání přišly následně. Alan s Haley si u stánku otevřeli vlastní tábor, dokonce i copánky se pletly. Hippie forever.

Celá Beseda je jedno velké příjemné meet & greet. Jenom obejít ten sporý areál je šichta, přestože máte za to, že uvítací pestrá várka místního moonshine rozličného charakteru, síly i chuti musí být už vyčerpaná. Některé věci nedochází. Přistihuju se, že už zdravím i lidi z gastro stánků, což je – předpokládám – spíš projev domáckosti, než že bysme se skutečně znali. Jako každoročně jsem se stal účastníkem několika rozprav, které nebyly nikdy dokončené, a za rok k tomu nedojde také, protože… přijdou jiné. Na spoustu lidí jsem tradičně jen mávnul s tím, že se uvidíme brzy. Pardon. Uvidíme, ale jinde. Závěrečná sprcha dala všemu korunu, ve chvíli, kdy polevila, jsem usedl před rozjeté Céčko s tím, že musím konečně alespoň na chvíli zažít Hihihahaholky. Konec nečekaně osamělý, ale v pořádku. Dopil jsem Piña Aldera a klouzal bahnem domů. Unaveno.

„Vieš čo, my žádný merch už nemáme,“ říká po cestě ke stánku s jemnou omluvou Denis, kterého jsme na m&g přemluvili taky. Je to asi jedno, koukej, už tam na tebe čekají, odpovídám s pohledem na shluk lidí okolo modré domácí mety. Kdybychom měli talíře, tak se podepisuje i na ně, zábava. Po hektickém úklidu sotva stíhám začátek Kvlt setu, v tu chvíli leje víc než dost a dopadá to i na program. Na hlavní scéně naštěstí ne, v backstagi potkávám Alana s kapelou, kteří se pomalu chystají na transport, zkouším je alespoň rámcově udržet s tím, že jestli měli něco dneska vidět, tak je to právě toto. Alan se rozhlédne kolem, prohlíží si kvlt havrany a říká, tak dobře. Půlku setu trávíme více méně vedle sebe na zadní hraně podia, napůl pod střechou, napůl pod deštěm, a když se po nějaké době s Haley otáčí, že už opravdu jdou, tak na mě mrkne a prohodí: „Wow, that is fucking intense.“ Aby ne, déšť intenzitě rozhodně neubral a závěrečná Planeta rýb znamená vyloženou katarzi. Tady se všechno potkalo, celé dva dny v jednom okamžiku. „Se ve venir, se veía venir,“ zpíva Luisa Almaguer. Adios a los amigos.

Dneska na Radio 1 trochu Besedy, Alan nebo Barbora Hora, zase Africa Express, ale taky Ava Luna, Mark William Lewis, Tom Skinner a hned dvakrát Nick León u mix pultu. V osm večer.