Šejkr #153: Dejvice

Konečně. Full Moon 15 je venku, kryptické narážky si můžeme odpustit a pojďme na plnou pusu. Trochu se mi ulevilo. Ne snad že by bylo hotovo, to vůbec, oznamování přijde ještě hodně. Zásadní věc se potvrdila až v úterý, ale paradoxně už od víkendu jsem byl klidnější. Možná i proto, že jsem se teď na čas přesunul do čtvrti, kde jsem částečně vyrůstal. Dejvice.

Nebyl jsem tu dlouho. Respektive ano, ale ne na delší dobu a rozhodně ne na takovou, abych se tady mohl pravidelně procházet, proběhnout. Prvotní nezvyk byl rychle pryč, záhy bylo útulno. Takhle nějak by asi „krajina“ mládí měla působit. Procházím okolo známých domů, které najednou vypadají jinak, známé podniky jsou mnohem ošuntělejší nebo zmizely, nové mi nic neříkají, zábavné je, že jsou trochu jiné než ve čtvrtích, kde se obvykle pohybuji. Dejvice to měly vždycky trochu jinak. Vybavil jsem si pořekadlo, že lidi ze Šestky se chodí bavit jenom do své čtvrti, nevím, zda to platí doposud, ale nedivil bych se. Základní škola už se sice nejmenuje po Simónu Bolívarovi, což je skandál, ale park u ní je generála Lázara Cárdenase, což mě trochu ukonejšilo, to byl taky slušný štramák.

Možná mi dočasný návrat najel i proto, že jsem se o víkendu ponořil do nové knihy Miloše Hrocha Šeptej nahlas. Upřímně, když mi o knize před dvěma lety říkal, měl jsem pocit, že je ten příběh přeceněný, ale jak dobře víme, záleží na tom, kdo ho vypráví. A Miloš vypráví dobře. Příběh českého shoegazu je zajímavější, než jsem myslel, spousta nečekaných propojení, spousta dnes naprosto nepochopitelných komplikací, roztodivné souvislosti. Zatímco já v něm nacházím lidi, na které jsem pohříchu trochu zapomněl, jiní si v něm objeví další věci. A pouštět si k tomu desky je vyloženě nakažlivé. Nostalgii se člověk může bránit, ale nakonec ho vždycky dostane. Procházím Zelenou odshora dolů a vzpomínek je až příliš, stejně jako okolo někdejšího bubenečského nádraží a přilehlé části Stromovky.

Dívám se desítky let zpátky na noční návraty z Bunkru, Repre nebo od Zoufalců, zábav se Sebastians i koncertů The Ecstasy of Saint Theresa. Vybavuji si jeden v dočasném Bunkru pod Stalinem. Klaustrofobní pocit, hromady sutě, navíc to byl skoro festival, protože tam hrály čtyři kapely. Myslím, že The Naked Souls byli další z nich, snad Toyen, ale to už je možná projekce. Na Ecstasy se chodilo pravidelně, ale nedokážu si vybavit, jestli jsem byl na jejich slavném koncertě v kostele svatého Ducha. Chce se říct, že jasně, taky to byla událost, ale nevím. Procházím kolem někdejší Chitussiho nemocnice, kudy vedla cesta z centra domů, nedá mi to a zabočím do parku za ní a rozhlížím se. Vypadá vlastně stejně. Uklidní mě to, ale... už abych byl zase ve strašnické divočině. Knihu Šeptej nahlas doporučuju, příběh rozvazbené (post)revoluce má něco do sebe. A ta muzika? Taky. Podobně jako tahle čtvrť.

Dneska v osm večer to o shoegazu moc nebude, ale jednu vzpomínku na Milošovu počest pustíme, stejně jako kousek Mŕtvej revolúcie, bez té to nepůjde, a nejen proto, že Denisko dneska krstí v Meetku. Přijde taky DJ Narciso, Nadah El Shazly, Amine Laje, Cyril Kaplan nebo YHWH Nailgun. Born to feel.