Šejkr #163: tutto passa

„Navždy tu ostanú, vravia si oddane/ Je to snáď to isté, čo by spravili tí moji.“ Dokruhu potřetí, potřetí a naposledy. Ano, hlásí se znovu rádio Chomutov, asi se nedalo čekat nic jiného. Vzpomínky zúčastněných neblednou, fomo level těch, co na místě nebyli, neklesá. „A to bylo jako co ty fotky a stories? Celý víkend jsem nesledoval nic jiného,“ říkal mi kamarád včera, snad i dotčeně, jako bych mu Moody Moon Noize neprodával dostatečně. Ještě pár slov, nebudou poslední.

„Dušan Vlk naživo pre nočné motýle, niektoré krývajú a zopár prišlo o krídlo,“ vhrkne mi do hlavy okamžitě, když se do toho trojice z Prešova u fontány Květ opře. Beaty zpočátku vede Rudo, ten hlavní, co si tu jako malý hrával, se schovává uprostřed kruhové stavby, aby záhy za ohromného ohlasu vylezl skoro až na vrchol a rozvinul prapor. Suicide? Solitude? Ale prosím vás. Sleduju kývající se hlavy, překrývající se stíny, mimo osvícenou fontánu je vidět sotva na pár kroků. Dým, světla, euforie, napětí, tma. „Toto je koncert môjho života,“ prohlašuje o pár minut později Dušan do davu, kolik ze zúčastněných si asi myslí to samé. Procházím okolo zadýmeného prostranství, výrazy lidí působí neskutečně – soustředěné, vtažené, udivené. Usedám na okruží Květu zezadu a skrz, ehm, podium vidím v první řadě známé, kteří po dojatém entertainerovi opakují slovo od slova. Na konci najednou ticho, prázdno, čas se zploští, až zastaví: podivný efekt, který nastane pokaždé, když se stane něco výjimečného. Nečekaného. Stokrát si to můžete vysnít předem, nehledě na x faktorů, na kterých to může zkrachovat, ale… skutečnost je daleko dál. „Pozri mi za tričko, že či mám obidve/ Nevrav, či chýbajú, je ľahšie prežiť v omyloch.“

U deštníků nad Severkem už jsme se dojali několikrát, střední pohnutí přišlo i ve chvíli, kdy půlka kapely dorazila na projekci filmu o Jiřím Bulisovi sotva pár desítek minut poté, co promokla na konci Bezručova údolí. Šachové partie na afterce, mapping s Fvlcrvmem v hlavní roli, odpolední mše s Rivermoans, nemocná, nevyspalá a statečná Eri, která se hecla nejvíc (do toho Laskavínka jednou půjdeme, moja!), vymítání uprostřed svíček s GbClifford, spokojený pan Müller, kterého náš nájezd na Depozitář děsil zřejmě už půl roku předem, Linda B., kterou spoje vyplivly bez pardonu ve vesnici jménem, ehm, Hrobce, pan Rychlík, který si debatu nenechal ujít, přestože s bandáží po zranění páteře sotva chodil. Poli, rozdávající květiny před Kulisárnou. A tak dále a tak dále. (Kvůli stěhování piana se budu budit ještě dlouho!) Obrazy se mihotají jeden přes druhý, kdoví kdy se to usadí a jestli vůbec. Po zavření divadla už nepomáhala ani setrvačnost, Domizako měla naštěstí v zásobě elegantní koktejl baile funku, samby a kdovíčeho ještě. „Srdce k věření, uši ke slyšení.“ Tomáši, ano.

Dodnes si pamatuju, jak kluci z Dokruhu přišli prvně do kanclu, sedli si na gauč pod plakát Davida Eugena a ten nám indiánskou metličkou ukázal cestu. „Víš, my máme takový spolek v Chomutově,“ říkali, kdo z nás by si tehdy pomyslel, že dojde k takovému provázání. Kuprospěchu jsme svou neskromnou ideou před dvěma roky možná trochu pomohli probudit z hibernace, nejlepší parta. Děkujeme. Největší výzvou pro další ročníky nebude najít místo, kapely nebo koncept, ale podobné společenstvo, bezezbytku oddané věci, pracovité a nadšené. Chomutov forever. Beztak se tam jednou vrátíme, možná brzy, jenom jinak. Už teď se na to těším.

„Počúvam debatu, čo sa ma netýka/ Čakám, či už prídeš, či ma zachrániš a povieš dosť/ No ja ťa nemám tu, nočného motýla.“ Tutto Passa byla vždycky moje oblíbená. Duško, ten rozhovor uděláme jinde, ale obávám se, že to bude stejně o Chomutově. Aj keď sme si ten pohár spolu ani nedali. Brzy obojí. „Nic takového jsem nikdy neviděl,“ zaslechnu ohromené účastníky koncertu Fvlcrvma, který přilákal nejrůznější noční motýly. Příští stanice signal.

Flashbacky z Chomutova jasně, ale v osm večer na Radio 1 přijdou taky Nusar3000, Nourished by Time, Júlia Colom, Tokyo Drift, Iamyank nebo Insecure Men. Heat up.