Love in doubt - I’ll end this right now! (Botch)

Je mi u prdele, co hlásají gatekeepeři scény, i kdybych jim s úctou vykal: Nemám rád reuniony! Kolektivní vzpomínání je zvláštní událost, na které si připadám nemístně. Je to jako tematický večírek v tričku, když vám bylo osmnáct. Vybledlé, hořkosladké, místy nesedící. Hudba nese odkaz doby. Je těžké udržet si relevanci déle jak jednu dekádu a vždycky jsem cenil ty, kteří měli dostatek sebereflexe, úcty k vlastní tvorbě a dokázali včas sundat činely a struny, zkušebnu zaházet harampádím nebo hračkama svých dětí. Nebo jít zkoušet do jiné, s někým jiným, nějak jinak.

Botch minimálně jednu z těchto věcí splňovali, ať už se jedná o Narrows zpěváka Davea Verellena, Russian Circles, Sumac a These Arms Are Snakes basáka Briana Cooka či Minus the Bear kytaristy Davea Knudsona. Kapela, která vypočetla pole hudebnímu žánru mathcore a změnila vnímání tvrdé ukřičené hudby v době, kdy se neodpouštělo sjet z určených kolejí, skončila dostatečně brzy na to, aby se stala svou vlastní parodií. I proto jsou KVLT!. Sem tam někdo zatoužil po reunionu, vždycky ale zůstaly jen zaschlé slzy pro nostalgii a nenaplněný potenciál. Kam to mohli dotáhnout? Nechme modly spát, říkal jsem si. A najednou sedím v autě směr Kolín nad Rýnem. A všechno je jinak.

Jedna dodávka se naplní do posledního sedadla, odjezd jak jinak než z Plzně. A ten největší z nás, co bude večer v klubu kontrolovat prezenčku, už na všechno dohlíží od merche, navíc byl u toho, když Botch odehráli první comeback show v Seattlu. Evropa si letos díky monstru jménem Hellfest zaslouží jen dva klubové koncerty, náš první je ten druhý. Klub Essigfabrik mimo šrumec velkoměsta trefíme až napodruhé, a sic pojme 1200 hlav, odhaduju to spíš na polovinu, povětšinou plešatých. Holt, rozmělněné kopírky nejtupější mrdky pro děcka sem zvou až na Never Say Die! tour, to jsme tu špatně, holenku.

Předskakující Helms Alee jsem viděl v Lucerně před rokem bez velkého nadšení. Není mi to líto, nebyl jsem sám. Dneska by to navíc měla kterákoliv předkapela těžké, oddalovat historický okamžik je nevděčná úloha, tady to ale všechno zaklapne. Ben Verellen, fousatý obr bluesově riffujícíc do postmetalového monolitu a sludgeovité rytmiky dvou dam Dany a Hozoji, je mladší brácha Davea. Rodinná protekce ale nestačí. Hudba, která jen tak nestrhne, na kterou musíte upnout pozornost, nechat se pomalu namotat a roztrhat ve výsledných crescendech, na mě tentokrát ve velkém prostoru funguje mnohem lépe. Novější tvorba je psychedeličtější než starší těžkotonážní riffáž, možná s ohledem na dramaturgii večera se nepřehání s umčem. A nemůžu si pomoct, ale indiánská náčelnice Hoz zpoza bicích vcucne i poslední oběť rituálním zaříkáváním. Závěrečná hymna Galloping Mind Fuk má všechno – groove, ukvičenou kytaru, jak to umí jen Ben, meditativní výbuchy a ženský rap dvojhlasem. Tohle prostě maká!

Idiotské obavy ze ztráty iluzí o nejlepší kapele světa. Zničení kultu. Střet s chybnou nostalgií. Konejšila mě trubka Milese Davise hrající z reproduktorů během příprav stage. Lehká absurdnost jazzového playlistu a následný příchod Davea Verellena s největším knírkem a nadšením v sále mě přesvědčili o tom, že beru situaci zbytečně vážně. Botch od prvního slova To Our Friend in the Great White North hráli, jako by nikdy neskončili! Brian Cook drhnul tak napálenou baskytaru, že by vyboural dva německé bloky, Knudson rozháněl včely při spastickém frázování a Tim Latona to celé řídil zpoza bubnů, od kterých se odvrátil jen při pianových partech ve skladbách Afghamistam a Oma.

fotogalerii z koncertu najdete tady

„My name is Dave and I might jump on your head tonight,“ smál se nadšený Verellen. Bylo na něm vidět, že toužil po tomhle reunionu víc než kdokoliv z nás. Publikum si užíval a každého skokana uctivě vítal na pódiu. Zvuk byl perfektní na všech místech stejně jako monstrózní světla, majákovité blikačky za kapelou podtrhly kytarovou dramatičnost skladby Mondrian Was a Liar. Světelné stěny z obou krajů pódia zas povznesly mohutnost kopáků v písni Oma. Nostalgie shořela na prach, tenhle set byl tak VELKÝ, že ho neuhraje většina kapel, co nonstop koncertuje bez dvacetileté pauzy.

Když minulý rok přehlušil roky ticha singl One Twenty Two, vůbec se mi nelíbil. Krátký, čitelný, přímý song, bez zvratu a intriky. Až naživo mi došlo, že přesně takový měl být. Gymplácká kapela čtyřicátníků, co v sobě probudili vnitřního puberťáka. Něco mě trefilo do zad. To Mládek pootevřel krabičku ďiblíkovi, vpálil mi do očí jiskření jediným stisknutím ruky a bylo v tom všechno. Knudson na čtyři doby povolil čtyři struny a jakmile vybuchnul drop v Hutton's Great Heat Engine, bylo zle. Poslední šance napoprvé rozdat pár loktů a urvat si krk. To propocené obětí do nadšených ovací trvalo nejdelších pár vteřin a vydalo za všechny ódy na možná ten nejdůležitější večírek vůbec. Cestou zpátky jsme se předháněli v nadsazeném pičování, co koho víc sralo. Jen kamufláž dojetí. Jestli poprvé nebo znovu? Na tom už nesejde.