Články / Reporty

Generátor audiovizuálního jinotaje (Inota Festival)

Generátor audiovizuálního jinotaje (Inota Festival)

Dominik Polívka | Články / Reporty | 10.09.2023

Székesfehérvár je krásné město, název si ale nepamatuju ani po šestém zadání do navigace. A Balaton je festivalová Mekka. Nedaleko největšího jezera střední Evropy vykukují tři věže, zašlá torza odstavené tepelné elektrárny Inota pojmenované po vedlejší vesnici. Projekt z 50. let, který půl století zásoboval energií celou zemi, otevřel prostory audiovizuálnímu hédonismu pod záštitou budapešťského kolektivu NVC plus. Přirovnání k festivalům CTM, Unsound nebo Atonal se zákonitě nabízí.

Na chladících věžích se projektují jména právě účinkujících hudebníků, ta střídá obrys hlavy připomínající řeckého boha nebo více či méně vkusné reklamní spoty. Dlouhé depo představuje ulici spojující industriální část velkých hal a hlavní venkovní stage s přední, stromy zarostlou odpočinkovou zónou, koncertním sálem a kantýnou.

První ročník a ambice velikosti 22,5 hektarů elektrizují na hony daleko. Zlatá hodinka hladí železobetonové stěny rezonující prvními zvukovkami, Nils Frahm staví své studio na nádvoří mezi obřími halami. Racky, synťáky, tape recordery, glass harp zaberou celou stage a spojení moderní klasické hudby a elektroniky vytváří nejintimnější a nejsilnější momenty na daném místě. Jemné syntetické tóny postupně nabývají na intenzitě s rostoucí komplexností, Frahms běhá od mixpultu k pianu, od piána k racku, aby uřídil dechberoucí zvukovou kompozici. V polovině setu vyzývá ke zpěvu. Táhlý jednotónový chorál nahrává a vkládá do následující skladby, ohýbá ho, moduluje, až se pomalu ztrácí jeho původní podoba. Poslechové koláže osazuje beatem a taneční nádech strhne už tak nadšené publikum.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Procházíme kolem kantýny, mozaikový prostor s velkými sloupy po stranách představuje taneční doupě. Pulzující acid/breakbeatové rytmy maďarských djů proudí na terasu, na které odpočívají unavení tanečníci. Tady se pojede až do rána, obličeje se nemění, cílovka je věrná. Vstup do brutalistního koncertního sálu s výrazným paprsčitým stropem se dokupuje nad rámec festivalové vstupenky, na každé představení zvlášť, kvůli omezenému počtu míst. Deset projektorů osvětluje tři postavy na jevišti, místní projekt FOR. kombinuje futuristické zvukové koláže s bizarními 3D vizualizacemi Pálla Tamáse. Mýtické výjevy nervózně pobíhají po plátně i po stěnách místnosti. Chybí vzduch, ale zvuk je skvělý.

Po cestě na hlavní stage potkáváme hlouček v oblecích, pochvaluje si instalaci svítící kostky rozpínající se v cihlové ruině. Zalézáme do depa k instalaci kovových lístků Atlantis od Adorjána Zalánda, ale z dálky volá hutné elektro Konstatina Sibolda. Strhnout se nenechám, pozornost stáčím na frontu do jedné ze dvou hal s laserovou projekcí Termikus. Světla po kouskách odkrývají útroby a rudé lasery odráží její proporce.

FUCKING NINE PEOPLE

Areál má svoje kouzlo. Budovatelské sochy, Hunové vraždící draky, dělnická mozaika, jejíž obrysy objíždí namapované lasery. Před dveřmi koncertního sálu leží na sobě naskládané CRT monitory. Na nich běží záznamy z těžby, rozhovory se zaměstnanci elektrárny a jiné černobílé nostalgické záběry. V podobném duchu připravuje Robert Henke své čtyři Commodory CBM 8032. „My goal here, is reenacting the future from past,“ sděluje v krátkém prologu. Tři stroje, každý generuje jeden hlas, čtvrtý zobrazuje 8bitový zelený vizuál, který je zároveň promítán na plátno, pátý slouží Henkemu k zadávání příkazů, jimiž upravuje připravené zvukové sekvence. Roztomilé nerdství nakonec převálcuje chytlavé glitch techno.

Vznikají dlouhé fronty, hlavně do Cooling Tower, kde lidi čekají i čtyři hodiny. Festival jako by začal o den později, jelikož se pořadatelé rozhodli až v pátek promovat klíčová místa areálu na Instagramu. Na podivný tah organizátorů zapomínám s příchodem britské dvojice Space Afrika. Zvuky pochmurných manchesterských ulic provází v ambientních kolážích pokřivené rnb zpěvy a samply monologů. Atmosférou umělci připomínají krajana Buriela. Na stagi před projekcí ponurého města z coveru alba Honest Labor „vajbují” Joshua Inyang a Joshua Reid se sklenkami vína. Škoda, že je většina festivalu u hlavní stage na Overmono. Ale tady není špatné volby.

Závěr pátečního večera měl patřit keňskému Slikbackovi s vizuály ověřeného Weirdcora. Kvůli problémům s dopravou převzala jejich čas producentka Aya. Časové zdržení posouvá koncert na stejný čas s raperem Blackhainem, který ve zhaslé kantýně tancuje s flaškou Jamesona v ruce. Mezi dvěma nejdivočejšími a nejkratšími představeními večera přebíháme po jednom songu. „There are fucking nine people in here,“ křičí naštvaná zrzka a tvrdým remixem B£E od Space Afrika posílá Blackhainovy do vedlejší místnosti props. Ten rozjíždí divoký mosh a v agónii křičí do trapového beatu. Aya se snaží publikum vyburcovat a navzdory pořadatelům ho vytáhnout na stage. Být tu více lidí, tak sál lehne popelem. Černý kůň festivalu. Zážitek zapíjíme místní pálenkou, zbývá tvrdé techno v obrovské Turbine Hall.

EPICKÉ BEATY, FRAKTÁLY A MAXIMUM MOŽNÉHO

Přemýšlím, jak se žije ve stanovém městečku přes den, než začne program. Využíváme spádovou dopravu posílenou na trase Veszprém – Budapešť, doplněnou o zvýhodněné taxi. Není tu mnoho typických festivalových návštěvníků, ale spousta různorodých lidí jak věkem, tak vzhledem, na spočítání triček Aphexe Twina prsty nestačí. Návštěvníci se dají rozdělit do tří kategorií: starší, co přijeli ze zvědavosti prohlédnout si prostory elektrárny a umělecké instalace, mladší v černém, co se probouzí až na noční šichtu, a audiovizuální nadšenci, kteří tráví většinu času u koncertního sálu.

Sobotní den je orientovaný na párty. Hlavní stage čeká sestava Palm Trax, David Avery, Extrawelt a DJ Seinfeld, všechno ověřená jména na poli techna, houseu a progresivní elektroniky. Přístupná většinovému posluchači, přesto zajímavá. Avery z nich vyčnívá, a to nejen díky úspěšné loňské desce Ultra Truth, ale celkovému vajbu a žánrové různorodosti. Hlavní stage je nahlas, a to hodně, přesto se pódia navzájem nepřehlušují, zvuk je perfektně odladěný, plný a detailní na všech místech.

Nejpoutavější venue je rozhodně Turbine Hall, obrovská hala, na kterou se přes den promítají snové videosnímky generované AI. V horním patře střílí mlžné dělo francouzského konstruktéra Guillamea Cousina obří kruhy naproti zapadajícímu slunci. V noci prostor evokuje někdejší londýnský klub Printworks, který striktním technem posvěcuje Ellen Allien s majestátnými vizualizacemi neustále se měnících postav a fraktálů.

Forest Swords vyprodává koncertní sál na epické beaty. Samply zpěvů v The Highest Flood jsou stejně mocné jako na nahrávkách a melodický motiv v tracku Crown zní jako soundtrack k elektrárně v době provozu. Vrcholem večera je samozřejmě Max Cooper, na kterého je prostor narvaný k prasknutí, citlivě gradující elektronika doplňuje výpravné projekce na předním a zadním plátně. Dvouhodinovka vizuálního maximalismu uteče jako nic a sklízí bouřlivý potlesk.

Inota zvládla svůj první ročník, jako by ani nebyl první. Občasnou jazykovou bariéru zahnala ochota a nadšení pořadatelů, kteří byli zejména po technické stránce výborně připraveni. Důstojná dramaturgie aktuálních hvězd elektronické a audiovizuální scény splynula s originálním prostorem postindustriální krajiny, který se na čtyři dny stal generátorem audiovizuálního jinotaje. Na mapě evropských AV festivalů má Inota své místo jisté.

Info

Inota Festival
31. 8. –⁠ 3. 9. 2023
Inotai hőerőmű, Várpalota, Maďarsko

foto © Vendy Hemalová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #114: Analogija

Michal Pařízek 22.09.2023

O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“

Come On! (The Hives)

Eva Karpilovská 20.09.2023

Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.

Něco na tom Fredovi je.. (Fred Again..)

Kristina Kratochvilová 20.09.2023

Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.

Synapse Again: Neotřelá dramaturgie, nenápadný marketing

Jan Starý 19.09.2023

Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.

Velkolepá slavnost života (Lodžie Worldfest 2023)

Kristýna Břeská, Ondřej Vraštil 19.09.2023

Ve barokní Valdštejnské lodžii jsme tři dny putovali mezi kostelem, čestným dvorem památky Lodžie, maringotkami v majestátním parku Libosadu, šapitó a divadelními sály...

Jedno eso za druhým (Ship Festival 2023)

Michal Pařízek 18.09.2023

Pořadatelé chorvatského Shipu na to šli podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.

Objektívne nádherné (Björk)

Lucia Banáková 17.09.2023

Kráľovná avantgardného popu sa vrátila po dvadsiatich piatich rokoch. A hoci by fungovali aj superlatívy, Björk existuje kdesi mimo pozemského toku informácií.

Vytržení z halucinace (Blues for the Redsun + Year of the Cobra)

Kryštof Kočtář 13.09.2023

Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz.

Na skok do Ostravy (Ostravské dny 2023)

Jan Starý 07.09.2023

Na půdorysu podobném legendárním darmstadtským kurzům se sem co dva roky sjíždějí skladatelé a interpreti současné artificiální hudby aneb na jatka a dál.

Setkání v sadu desáté: Jubileum, Pelhřimovy 2023

Václav 06.09.2023

Deset let „privátního Woodstocku” na konci světa.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace