Sabat jako zadostiučinění (All Them Witches + Elder)

Před klubem se táhla fronta, na facebookové události se v handlování vstupenek předháněly falešné účty. All Them Witches vyprodali pražskou Roxy a vzhledem k takovému zájmu by mě překvapilo, kdyby tu byli naposledy.

Ve vlaku do Prahy jsem seděl proti směru jízdy. Za okny ubíhala přerodem procházející krajina a má pozice mi umožnila dosyta se vynadívat na pestrobarevné lesy, od nichž se rychlík vzdaloval. Obdobnou zkušenost jsem zažíval i na úrovni sluchu. Cestu zpestřovaly skladby amerických All Them Witches, kterými si mě získali v červnu 2019. Spíše než koncentraci na nadcházející koncert jsem se oddával kontemplaci nad někdejším létem – ostatně jižanským rockem i blues ovlivněná hudba má v sobě jak něco letního, tak podzimního. S dlouhými prázdninovými večery, kdy se světlo nechce rozloučit se dnem a překřičet se je snaží blížící se bouře, souzní jiskřivou a tajuplnou atmosférou, od podzimu jako by si vypůjčila barevnost. Jejich písně jsou chladné i hřejivé, smutné i prosluněné. A zřejmě v minulosti neokouzlily jen mě. Krom pražského koncertu na aktuálním turné kapela vyprodala i další štace.

Za evropský konec šňůry s ní táhnou stonermetaloví Elder. Cestou na jejich set se mě sekuriťák zeptal, co mám v kapse za knihu. Při šacování jsem přemítal, jestli taky rád čte, nebo literaturu považuje za něco hypoteticky nebezpečného, protože „kdo si čte, zlobí“. Je-li správně druhá možnost, Ajvaz zřejmě problém nepředstavoval, a já tak byl vpuštěn k poslechu vesměs instrumentálních skladeb. Vokál zazníval jen občasně, o to větší měl sílu – jako hlas člověka topícího se ve vlnách zvuku, kterému jde o vše, a proto do svého řevu všechno dává. Čtveřice hudebníků se na sebe skoro nedívala, odehrávala se mezi nimi interakce jiného druhu. Ta, jíž ačkoli jsme si obvykle vědomi, nemluvíme o ní, protože co kdyby se tím odkouzlila. Každý participuje na něčem jej přesahujícím a spolupodílí se na kráse společného výtvoru – ať už jde o přátelství nebo právě hudbu. A za tu byli Elder odměněni jásotem tak hlasitým, až se zdálo, že překřičí hřmot kytar a bicích při outru poslední skladby. Pro obě strany jistě působivé.

fotogalerii z koncertu najdete tady

S úderem půl deváté do strun a činelů udeřili Black Sabbath, jejichž skladba War Pigs provázela na podium další čtyři hudebníky. Pocta nedávno zesnulému Ozzymu, předpokládám – škoda jen že plynulost mezi intrem a první skladbou narušil dočasně nefungující mikrofon. Set pak trval skoro hodinu a půl, přičemž čas by šlo odměřovat i od potem více a více nasáklého trika zpěváka a baskytaristy Charlese Michaela Parkse Jr. Krom nových písní představil i ty klasické, u nichž potěšilo, že se je All Them Witches nesnaží jen nenechavě udržovat při životě, nýbrž jim dávají život nový. Takto byla jedna z nejznámějších, Diamond, obohacena o nové pasáže – některé svou živelností připomínaly jam, nejvíce překvapilo sólo na elektrické housle, které rozezvučel Allan Van Cleave, jinak obsluhující klávesy. Jednotlivým skladbám dodával hravé kudrlinky tam, kde se to na albech lesklo holostí.

Jakkoli mi pak tlačenice cestou z první řady nebyla příjemná, shora asi vypadala hezky a nejspíš vyvolávala pocit zadostiučinění. A ten mohou All Them Witches pociťovat po právu.