Šťastnou cestu (Fine)

„What's on your mind today? / you're in a different place / sometimes it's not enough / baby,“ zpívá dánská zpěvačka a songwriterka Fine Glindvad Jensen v singlu Moment. Do knihovny jsem si ho uložila začátkem ledna, byť se jejímu obsahu vymykal svou subtilitou a přímočarostí, kterým zpravidla tolik neholduju. Dlouho ale netrvalo a já se k němu ke svému překvapení při každé cestě tramvají nakonec vrátila. Melancholická a zasněná poloha připomíná pocity nenaplněné touhy i drobných očekávání, která nenápadně proplétají všednost jinak těžkopádných dnů. Před sobotním koncertem v Punctu, který se odehrál pod taktovkou Heartnoize, jsem popravdě nečekala o nic víc. Sold out vedle srdíčka caps lockem na webu předznamenávalo, že je lepší se zdržet unáhlených závěrů, na místě je pak rozmlžil opulentní set design Poliny Klimok, nezvyklý v jinak komorním a střídmě osvětleném sále.

Když otvírám vstupní zelené dveře, červené a bílé organzové baldachýny se vznášejí nad perským kobercem, projekce problikává v pozadí. Pokojíček se záhy zaplňuje. „Ahoj, ahoj“ slyším z každého rohu, je tu ale i notný počet těch, kteří si večer přišli užít beze všeho jen s hudbou. Po chvíli přichází na pomyslnou stage multiinstrumentalista Šimon Havelka alias BearCloud. Jeho vystoupení vyburcuje energii, monumentální harmonické loopy s intenzivní plejádou vokálů a rytmickými pohyby tnou do potenciální ospalosti přítomných, jen možná až příliš matéčka před uléháním do snu.

Fine i celá kapela v sobě nesou dánské je ne sais quoi, nekřičí, do tlumeného světla přichází s ležérní samozřejmostí. Následující hodina přesahuje veškeré momenty z tramvají. Písně překypují texturami, kytarovými riffy, bicí se tříští o nostalgické verše. Žádný pocit neulpívá na patře, i do smutku se lze položit s lehkostí. V šeru estetiky camcoder projekce s nekonečnou smyčkou východů slunce, bílých koní a kapelních momentek z ulice lyricky přenáší do mikrosvěta emocí, každá píseň prohlubuje tu předchozí. Sama Fine se nestaví do popředí, s ostatními performuje v očividné symbióze – pozornost směřuje především na komplexní celek než na zbytečné jednotlivosti. A když už, paradoxně mi v zorném poli vystupuje nejčastěji kytaristka Lola Hammerich, která doprovází sametovými vokály, v jednu chvilku mimoděk přejde do krátkého sóla. Zřejmě někde klopýtla, laicky jsem přeslechla, ale uzavírá ho roztomilým smíchem. K Punctu jako by tyhle malé „chyby“ patřily, bez nich by to nebylo ono. Nakonec odchází natřikrát, Losing Tennessee doznívá. „Something I have to give you / I don’t know what I really want / But you could show me what I need / now it’s getting dark / something I have to give you“.

„To bylo krásný, viď?“ zaslechnu ve skupince vedle, a popravdě mě trefnější otázka nenapadá. Někdy není třeba krásu komplikovat. Intimní atmosféru večera završí sama Fine, kterou potkáváme u baru. Včera Brno, dnes Praha, jedenáct koncertů před sebou, dlouhé kilometry vlakem. Šťastnou cestu.