Mučedníci metalcoru (Counterparts)

Uvězněn mezi morem a rájem, nikde bych nebyl radši než s vámi, vyznává se ve skladbě Paradise and Plague frontman Counterparts Brendan Murphy. Ráj je sice v nedohlednu, mor současnosti ale číhá hned za dveřmi MeetFactory. A Counterparts ze své tvrdé, upřímně emotivní hudby budují kryt pro nás všechny. A ani já bych v tu chvíli nebyl nikde raději než tady.

První den dlouhé tour – zatěžkávací zkouška. Nejen pro nástroje a hlasivky, ale i pódium vyzdobené svíčkami a gotickými okny s mozaikou. Světla problikávající mezi sklíčky jsou perfektně sladěná s hudbou, pódium má myšlenku, ale nepřebíjí kapelu ani hudbu samotnou. Kanaďané svou šňůru startují ve skvělé formě, pokud nasazení i hlas vydrží, má se Evropa na co těšit. V Praze jsou Counterparts bezchybní a jejich show je ukázkovým příkladem toho, jak utáhnout větší metalcorový koncert bez kýče a ztráty originality.

Loňské album Heaven Let Them Die, pod jehož vlajkou čtveřice přijela, ji zachycuje v neobvykle ponurém rozpoložení. Zatímco na nahrávce akcentující bezvýchodnost současnosti zmizela naděje i melodie, při živém vystoupení se oboje stále dere na povrch. Misantropie prochází staršími skladbami s refrény vybízejícími ke společnému křiku. Vše do sebe zapadá, skupinový řev a tvrdý mosh pit, vykřičené hlasivky a krvavé nosy. V předposlední skladbě se Murphy ptá každého z nás: „Will you love me, when there’s nothing else to love?“ Ano, budu. Po dnešku víc než kdy předtím.

S předskakujícími Sunami je emocionálně mnohem snazší pořízení. Breakdown za breakdownem spolu s až děsivě konzistentním křikem Josefa Alfonsa útočí na primitivní stránku lidské mysli a křiví obličej do úšklebku. Tady nebolí srdce, ale klouby neúnavných mosherů. „Side to side, front to back,“ zní opakovaně výzva, zatímco se kalifornská mašina žene dál po kolejích postavených na zlosti a přehnaně tvrdých riffech. Beatdown je možná jednotvárná hudba a podobně brutální skladby složí sto dalších kapel, Sunami se ale daří do přehazování riffů lopatou vtisknout charisma. Obzvlášť „Fuck the police“ před Contempt of Cop jde tentokrát očividně od srdíčka.

A zatímco si Sunami svým způsobem užívám, ačkoliv jsem jejich hudbou dosud nepolíben, nebo spíš neotlučen, ze setu výrazně melodičtějších One Step Closer bych si, kdybych už kapelu neměl naposlouchanou, příliš neodnesl. Jejich vzdušný hardcore punk, do kterého se s postupujícími roky stále více vkrádají jemné melodie a čisté vokály, byl zvukem v sále vykuchaný do bezduché hmoty otřásající se pod údery bicích. Vytrvalá snaha vtáhnout publikum do světa svých skladeb přicházela do velké míry vniveč, zatímco jsem marně korzoval ve snaze najít místo, kde si budu moct užít alespoň trochu vokálů a klidnějších kytarových partů. A tak jsme s One Step Closer společně sváděli marný boj, po kterém zůstala jen smutná pachuť v ústech.

O něco méně bojovali se zvukem, který se na Sunami a Counterparts exponenciálně zlepšil, první God Complex. Jelikož v extrémně tvrdé hudbě čisté vokály nehrozí, nemělo se z mikrofonu co ztrácet. Křik a pigsquealy tu naopak vynikaly nad téměř industriální smrští, ve které o sebe jako v obřím továrním drtiči drhly bicí, basa a trojice kytar. Balancování na hraně extrému tak chvílemi přinášelo kýžený extatický zážitek, chvílemi působilo jako mlácení prázdné slámy.