O sýru a ginu v hrníčku (Peter Doherty)

Tentokrát se dalo se tušit, že půjde o Petera Dohertyho v jeho současné, „pastorální“ fázi, trochu odlišné od posledního koncertu The Libertines v Lucerně (2022). Tedy rehabilitovaného, stárnoucího romantika, který vyměnil nezdravé návyky a neblahé substance za venkovský klid, rodinu, camembert a drobné každodenní radosti. Méně rokenrolu, víc songwritingu. Zároveň se ukazuje, že ze své rozervanější éry neslevuje tolik, jak by se mohlo zdát, což publikum oceňuje nejvíc.

Jdu pozdě, a přicházím tak o epizodu, o které referuje filmař Martin Imrich. Ten se totiž může pochlubit tím, že zatímco postával před klubem, dostalo se mu vzácné příležitosti okusit Dohertyho degustaci. Vzhledem k Martinově intoleranci na laktózu musel vynechat zpěvákův sýr (kterému se věnuje poctivě, jak vyznívá z rozhovorů po jeho přestěhování do Normandie), dostalo se mu ale pálivé papričky, okurčiček, a hlavně ikonického aperitivu „gin in teacups“. Čímž zpěvák doslovně ilustroval písničku Albion a distribuoval tento „nejbritštější poklad“, rozdával plné hrnky. „Take just a sip.“ Nakládaná zelenina měla rovněž jisté opodstatnění. Aktuální tour se jmenuje From the Baltic to the Bosphorus, jistě nebyl problém cestou z Pobaltí nabrat zásoby a podělit se s publikem. Kdyby se vracel opačným směrem, asi by výslužka

vypadala jinak.

Jakkoliv by bylo hezké s ním trávit čas u ochutnávky, hlavní část se odehrávala na pódiu. Dohertyho charisma je neoddiskutovatelné, jen má už trochu méně destruktivní polohu, uvolněnější, ne nutně nihilistickou. Setlist působí spíš jako volný proud než pevná struktura a hudebník jím proplouvá dle aktuální nálady, balady se přelévají do živých písní z dob The Libertines a Babyshambles, často bez jasných hranic. Doherty se hladce pohybuje mezi rolemi, chvíli hloubavější písničkář, chvíli hospodský zpěvák sahulovského typu, který zabloudil na větší jeviště a nemá problém hbitě reagovat na výkřiky z publika, co zrovna zahrát, čemuž s milým úsměvem vyhoví. Pokud si zrovna pamatuje text. Možnosti improvizace jsou mu široké a bylo patrné, že nejde jen o odjetý koncert, ale společnou seanci, trochu vzpomínání, trochu singalongů a pasáží, kdy hymny nechává dozpívat publikum.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Když v jednom výstupu začne prolínat tracky Felt Better Alive a Back from the Dead, není úplně jasné, jestli jde o plán, anebo momentální impulz. Mistrné. Právě tahle otevřenost a náklonnost k tomu nechat věci rozpadnout a znovu složit dává večeru specifickou dynamiku. Nakonec ani nedojde na tolik písní ze sólové tvorby, konec show se nese vyloženě ve znamení vypalovaček typu Don't Look Back Into the Sun či Fuck Forever. A to už se jedná o koncert, co tmelí kolektivní paměť určité éry.

Největší devizou je Dohertyho nenucenost, civilnost s úšklebkem, chuť bavit se a komunikovat a nepůsobit u toho vzdor všemu blbě. Což není samozřejmé, i když se třeba někdy koncert nebo zpěvák zadrhne, je to pořád přiznaně autentické, lidské. A taky je patrné, že francouzská dieta mu svědčí – bonvivánství, uvolněnost i odevzdanost v jednom. Jakkoli s nutnou dávkou melancholie, k níž je vhodným kontrapunktem jemu vlastní dávka drzosti.