Po dozvucích ještě chvíli postávám na terase a pozoruju protější břeh. Přemýšlím, jaké příběhy se odehrávají za světlem malých oken, i nad instagramovým biem.
K funkcionalistické Winternitzově vile je to pěšky od Anděla doslova hike – převýšení 89 metrů na 1,2 km je s těžkým batohem v lýtkách znát. Rozkvetlá Mrázovka připomíná, že Smíchov schovává mozaiku překvapivých zákoutí, když si jeden najde chvíli projít za humny rušných šedých nákupáků. Pořadatelský kolektiv má ostatně podobné výlety v malíčku, naposledy v únoru přivezli vlámského experimentálního hudebníka Milana W. do kavárny V. kolona v bohnickém areálu. Prostory, které nejsou primárně určené performancím, tak přináší speciální smyslový prožitek, kde se zvuk protíná se svébytnou akustikou prostředí, v němž živou hudbu běžně neslýcháme.
Při zaslouženém výhledu na líně zapadající slunce vcházím do zahrady, přes vchodové dveře nahlížím do improvizovaného intimního sálu, „obýváku“. Pár řad dřevěných židlí předestírá formálnější a soustředěný poslech, barevné boutique pedály vyskládané nad klaviaturou křídla hravě rozbíjí statiku. Očima hledám Chase Bliss, zpozoruju i nenápadnou příčnou flétnu a field rekordér. Setup zahalený v dýmu, #víckouře.
fotogalerii z koncertu najdete zde
Když si v safírově modrých šatech sedá za křídlo a v komorním obýváku zaznívají první tóny Dumb Bitch, původně nahrané s Emou Brabcovou, Adrianou Morn a Kateřinou Malou, je zřejmé, že modulovaný sólo set o nic neochuzuje. Akustické části prolíná rozostřujícími efekty, které písně ohýbají do vypjatějších rovin, o nichž vypráví i songwritingem. I‘ve Been a Body není jednoduše vstřebatelná, ani nemá být. Zvukově i textem vypráví o tělesné i duševní proměně během mateřství, což samo o sobě implikuje očekávatelnou intenzitu, intimitu i úvahy, kdo má právo rozhodovat o svém těle i tělech jiných. A protože dnešek hlásí sold out, v průběhu si všichni posedávají, kde je zrovna místo, před první řadou se tvoří další improvizovaně na koberci, pár se nebojí polehávat. V pozadí scény do šera problikávají stojací lampy, stage design Poliny Klimok vykresluje nuance. Ai fen dynamicky střídá něžné melodické linky s vrstevnatými plochami, a když v jednu chvíli dvakrát po sobě nečekaně náhle zakřičí, gesto neslyšitelně doznívá po zbytek setu bez ohledu na absenci reverbu pokojíčku. Když se v závěru otočí směrem k publiku a skromně poděkuje za pozvání, jako bych se probrala po alenkovské výpravě.
Claire Rousay se do Prahy vrací po dvou letech, půl roku od vydání desky A Little Death, kde mimochodem zaznívají i housle More Eaze. Pro Rousay je typická práce s terénními nahrávkami, deníkovými záznamy každodenních okamžiků, které přeskupuje, zasazuje do nových kontextů a zahaluje do jemných zvukových textur. Přípravu nahrávek A Little Death ohraničila dobou stmívání, symbolicky mezi dnem a nocí přichází k setupu s keystepem. Oproti Ai fen vtahuje do narativu pomaleji, sdělení prosakuje mezi řádky. Střídavě se přesouvá od elektroniky k akustickému křídlu, modulovanými, lineárními vokály občas protne šumivou, droneovou zvukovou krajinu. Samply náhodných, krátkých, cizích příběhů jí poměrně ostře ohraničují, byť ne vždy jejich linku zachytím. Jeden úryvek z toho nejdelšího mi přesto utkvívá v mysli, a při odchodu se náhodou dozvídám, že ho před dvěma lety nahrála v Praze na Štvanici. „Around the same time of the year, maybe April, I was jobless, homeless and pretty heartbroken. And there was this concert coming to my city and I thought it would be really nice to listen to some quality music, at least to have some basic things in life.“ Myslím na něj až do konce, který se v posledních minutách táhne v lehké ospalosti a monotónnosti, ztrácí původní, byť subtilní dynamiku.
Po dozvucích ještě chvíli postávám na terase a pozoruju protější břeh. Přemýšlím, jaké příběhy se odehrávají za světlem malých oken, i nad instagramovým biem: „claire rousay is a musician and artist currently still alive“. (It would be really nice to listen to some quality music, at least to have some basic things in life.)
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným.
Podmanivými Vodojemami pod Žlutým kopcom sa všetci uchvacujeme nahlas a spod oblúkov pritom naša nedočkavá vrava znie ako hutný psycho thriller.
Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě.
Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk chvíli zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam vůbec nejsou.
Medzi skladbami je úplná tma a ja spomínam na boss fight na konci spomínaného filmu, kde hrá Pilgrimova kapela Sex Bob-omb, zatiaľčo on bojuje o Ramonu Flowers.