Strop O2 areny se pomalu halil do mlhy. Ostré stroboskopy a lasery vytvářely efekt oblačného nebe, jako by to byl open air...
Možnost vidět Tame Impala poprvé na samostatné show v Česku je nabídka, která se neodmítá. Předtím tu hráli jen jednou, kdysi na Coloursech. Hudební posun blíž k elektronice na posledních dvou albech už mnou sice nerezonuje jako dřív, synthpopovou studiovku Currents (2015), která mě chytla na střední, mám ale vepsanou pod kůží jako nezaměnitelný odkaz k tomuhle období.
Strop O2 areny se pomalu halil do mlhy. Ostré stroboskopy a lasery vytvářely efekt oblačného nebe, jako by to byl open air. Příchod nenápadného kluka v mikině a teplácích doprovázela až ohlušující vlna ječení: „Nechápu, že jsme tu ještě nehráli,“ pronesl frontman Kevin Parker a bez dalšího zdržování se pustil do úvodní skladby. Od prvních tónů bylo jasné, že nás s sebou bere na acidovou jízdu galaxií, ostatně to jsme si všichni přáli.
Tvrdá kytarová linka Apocalypse Dreams rychle rozezněla pulsující halu. Parkerův pronikavý hlas se nesl jako gospel svého druhu, zatímco se na obrazovkách vlnila jeho rozmazaná silueta. Hity ze starších desek se rozpíjely jeden do druhého a zážitek dotvářela světelná show, která barvila prostor do odstínů jako vystřižených z Blade Runnera 2049. „Let it happen, let it happen / it's gonna feel so good.“ Hymna Let It Happen zvala k oddání se přítomnému okamžiku a dav ji za hlasitého zpěvu ochotně následoval. Pocit odevzdanosti tomu, co se na koncertě dělo, umocnil moment, při kterém nás kamera vzala jakoby nic s Parkerem do backstage na záchod. Prostě si potřeboval odskočit, tak proč bychom nemohli být u toho. Po návratu se usadil doprostřed arény, kde na něj čekal intimní „pokojíček“ s lampičkami a pár syntezátory na zemi.
fotogalerii z koncertu najdete tady
S příchodem novějších skladeb se opojná mlha začala pomalu rozplývat. Psychedelie ustoupila jak z projekcí, tak z hudby samotné, a nahradila ji uhlazenější, tanečnější poloha, což nebylo špatně, ovšem skladby z aktuálního alba Deadbeat (2025), inspirovaného australskou raveovou kulturou, už po předchozí multisenzorické náloži působily o poznání prázdněji. „I’m a loser, babe / Do you wanna tear my heart out? I’m a tragedy / Tryna figure ths whole mess out,“ notoval Parker ve skladbě Loser. Mířil tím k vlastní nedostatečnosti a sebeironii, které jsou ostatně tématem celé desky.
Tame Impala v Praze předvedli koncert, který byl vizuálně i zvukově ohromující. Zároveň odkryl otázku, jestli hudba, která vznikala v samotě ložnice nebo malého studia, může beze zbytku fungovat v hale pro víc jak deset tisíc lidí. „I know that I'll be happier And I know you will too,“ znělo v závěru. A Kevin Parker měl pravdu. Díky jeho nenahraditelným hypnotickým trackům jsme nakonec odcházeli tak nějak lehčí a o poznání šťastnější.
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným.
Podmanivými Vodojemami pod Žlutým kopcom sa všetci uchvacujeme nahlas a spod oblúkov pritom naša nedočkavá vrava znie ako hutný psycho thriller.
Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě.
Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk chvíli zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam vůbec nejsou.
Medzi skladbami je úplná tma a ja spomínam na boss fight na konci spomínaného filmu, kde hrá Pilgrimova kapela Sex Bob-omb, zatiaľčo on bojuje o Ramonu Flowers.