Potlesk mezi motocykly (Spain on Stage 2026)

„Když tleskáte takhle, jen dlaněmi, tlumeně, tak nastává prostor pro zpěv. Říká se tomu palmas sordas,“ vysvětluje s úsměvem zpěvačka Rocío Marquez sedící na schodech pódia Teatro Pedro Muñoz Seca v andaluském přístavním městečku El Puerto de Santa María. Na historii flamenca jedna prezentační hodina samozřejmě nestačí, na představení toho nejzajímavějšího z aktuální španělské scény ani tři dny. Festival Spain on Stage nabídl mnohé, na Pyrenejském poloostrově tradičně nejen co se týče hudby. Na obou stranách cádizského zálivu bylo rušno, v nedalekém Jerezu se chystala víkendová slavnost. Olé!

„Nakonec jsme šli na kebab a pak seděli na balkoně hotelu a hráli, zpívali a povídali si až někdy do tří,“ usmívá se nad vlastními zážitky ze včerejší noci Edi Pou z barcelonské dvojice Za!. Společně se svým parťákem Pauem Rodríguezem se objednali na speedmeeting s mezinárodními delegáty, nejdříve usedli právě u mě. Za! s kultovním zpěvákem Tomásem de Perratem v roce 2024 vydali poněkud přehlížené album Jolifanto, zaznamenávající čelní náraz flamenca s avantgardou, industriálem i vytříbeným smyslem pro dada. Na koncert v rámci prvního večera festivalu Spain on Stage, dobíhám do Bodega Osborne v půlce setu, zpožděný let a hustý provoz udělaly své. S Edim a Pauem se bavíme o budoucnosti, ze včerejšího sedánku na balkoně prý vznikla i idea ve společném projektu pokračovat. Druhá deska za rok, rovnou si zařazuji do pomyslného long listu Full Moon Stage na další roky. S prvním albem to nevyšlo, nyní už si to pojistím.

Tomás de Perrate může za to, že se do Andalusie vracím už několik let po sobě a pořád mi to přijde málo. Díky jeho albu Tres Golpes jsem se seznámil s Jesúsem Guisadem, který stojí za showcase festivalem Monkey Week. Tým této zavedené akce dostal event Spain on Stage od vládních institucí produkčně i dramaturgicky na starosti, ostatně proto se taky představení soudobé španělské scény koná v Cádizu a v El Puerto de Santa María, odkud Monkey Week vzešel a kam se loni s velkou slávou ze sevillského exilu vrátil. Kurátorský výběr nejde po povrchu, ani po statistikách streamů, na ploše třinácti vystupujících určitě všechny odstíny bohaté scény ukázat nejde, jedním ze zásadních aspektů je i prohlubování tradic. Flamenco pochopitelně chybět nemůže, podobně jako fenomén andaluského rocku nebo rurální folk.

RYZÍ UKOLÉBAVKA

Uprostřed sluncem notně vyhřátého nádvoří Museo Hospitalitato vstoupil urostlý chlápek v černém, tričko Frente Abierto hrajících o pár hodin později bylo nepřehlédnutelné, podobně jako jeho charisma. S Fajardem jsem měl jednou čest na zmíněném Monkey Weeku, už tam zaujal jeho intenzivní projev i nevšedně vystavěné skladby, album Trecho z roku 2024 poslouchám moc rád. Slot ve dvě hodiny odpoledne za plného slunce těsně před siestou je přísný, všechny, co odolali vábení zahrádek po cestě napříč historickým centrem ale Fajardo odměnil bohatě. Ryčný hlas, přístup od podlahy a ozvěny folku z Kanárských ostrovů. Atmosféru násobí prostředí malého, otevřeného nádvoří udržované stavby z poloviny 18. století, která dříve sloužila jako azyl pro sirotky a nemocné ženy v nouzi. Nejde jen o hudbu, ale také o příběhy, památky a kontexty: festival ukazuje i místní pamětihodnosti a další důležitá místa.

Jednotlivá venues se jen výjimečně opakují, pouze na několika málo z nich proběhlo více vystoupení. Hudební program druhého dne proběhl komplet v Cádizu, zdálo se, že máme čas na oběd, ale zapomínáme na to, že v Andalusii běží čas jiným tempem. Z jedné hodiny jsou dvě plus, zastávky v bistru Malageña není třeba litovat. Křehká produkce Amai Miranda v muzeu a kulturním centru Casa de Iberoamérica zřejmě stála za to, alespoň podle poslední folkově čisté skladby. Další zastávka Centro Municipal de Arte Flamenco la Merced sídlící v nádherné staré tržnici zapuštěné do staré zástavby svažující se ke cádizskému přístavu. Nechybí připomínky osobností žánru, podobně jako prostorný vysoký botník, připravený pro zájemce o taneční hodiny. Samozřejmostí je nádherně vyleštěný parket, patinu dodávají zvuku hlasité údery zpoza uvolněné střechy, kterou větrné počasí nešetří.

„Nejsem si jist, zda Los Hermanos Cuberos publikum přijme, je to hodně specifická věc, ale my to prostě máme rádi,“ říká mi Jesus cestou k Centro de Arte Flamenco. Dvojice bratrů je vybavená kromě nepřehlédnutelných klobouků složitým humorem – kytara, mandolína a kovbojské móresy s nadsázkou mi sem vůbec nepasují. Po třech skladbách už ani bující andaluská část duše nezvládá předstírat pozornost. Následující María Marín je ovšem úplně jiná disciplína. „V současném flamencu nikdo nezní jako ona. Žádná zbytečná okázalost, žádné pózování s rodinnou historií, žádná pochybná alibi k zakrytí údajné autenticity,“ píše o jejím letošním albu Las Tres Marias kurátor, průzkumník a jeden z největších současných znalců flamenca Pedro G. Romero. Koncertní setkání vše zmíněné potvrzuje, skoro to vypadá, že se s jejím nástupem utišil i vítr. Famózní kytarová hra je jedna věc, sugestivní hlas další. Charisma mladé dívky se pod vysokou střechu sotva vejde, dokonale dotažený je každý tón, každý pohyb. María pochází z města Utrera, kolébky flamenca, ryzí podoba žánru se v jejím podání potkává s avantgardou, neo-klasikou i s Tomem Waitsem. Jeho Lullaby ve španělském překladu koncert uzavírala. Když se v jedné z nejtišších pasáží ozve zpod střechy ptačí štěbetání, jako by se zastavil čas.

VLASTNÍ TEMPO, VLASTNÍ ČAS

Cádiz má příliš mnoho lákadel na to, abych se byť jen pokoušel dodržovat program naplánovaný pomalu po minutách. Po Maríe Marín stejně nechci alespoň chvíli poslouchat nic a nikoho, vydávám se uličkou kolmo dolů a přímo proti mě se otevírá výhled na lákavý obchod Ultramarinos Sopranis. Jedna z místních klasik, místo, kde prodejní pult plynule přechází v barovou část. Objednávám bílé víno (muy seco local) a dostávám k tomu pár oliv. V malé televizi nad ledničkou běží nějaký fotbal, větrák se pomalu otáčí a uvnitř se střídají sousedé: jednou pro kousek sýra, jindy pro jamón nebo bocadillo, někdo se staví jen pozdravit. Tady by měl být nějaký koncert, napadá mě, a v tu chvíli se dovnitř přihrne skupina lokálních delegátů festivalu s Jesusem v čele. Zjevně správná volba místa, byť majitel si to při pohledu na nás úplně nemyslí. Nakonec se i on alespoň trochu pousměje, následuje ochutnávka sýrů a dalších věcí. Muy seco? Muy local!

S Maríou Marín pracuje kamarádka Estefanía de Serrano, album Las Tres Marias vyšlo právě na jejím labelu Plan B. Narážím na obě už při obědě, před koncertem Rocío Marquez v Teatro Tia Norica se náhodou potkáváme znovu, v okouzlující restauraci Meson La Cuesta, kde se nakonec rozebírá i úspěšný koncert. Přítomnost Estefaníe je vždy zárukou kvalitního místa. Obsluhující dvojice starších pánů bytnící festivalovou skupinu záhy odkáže do jasných mezí, mají vlastní tempo, vlastní čas. Už při příchodu je jasné, že koncert v divadle za rohem nemáme šanci stihnout. Na zdech letité fotografie toreadorů i rybářské náčiní, chybět nemůže ani portrét mladého Camaróna de la Ísla. Atmosféra podobně intenzivní jako chuť místní sušené šunky, nevím, jestli jsem někdy jedl lepší. Dávám si do kolonky příště povinné a koncertu Rocío Marquez je mi líto o něco málo méně. María Marín spěchá na transport a při rozloučení ještě stihne poučení o základním flamenco rytmu, krátce zazpívá a ztrácí se v křivolakých uličkách. Při loňské krátké návštěvě mě Cádiz moc neoslovil, tento rok je to úplně jiný příběh.

Ke Španělsku nedílně patří také záliba v klasickém rocku, v Andalusii navíc notně nasáklá flamencem a dalšími vlivy. Andaluský rock byl v sedmdesátých letech naprostý fenomén, dodnes na něj někteří velmi úspěšně navazují. Derby Motoreta’s Burrito Kachimba jsem prvně viděl někdy před deseti lety na Primavera Sound, naprosto dotažená záležitost i kompletní sbírka klišé v jednom. Koncert v nádherném Teatro Falla, které je v provozu od roku 1905, byl pro kapelu asi v lecčems výjimečný, její produkce na sezení není a progrockový majestát násobilo nadšeně zpívající publikum. Dívám se z balkonu na ruch dole a přemýšlím, zda někdy Derby Motoreta odehráli koncert, na kterém publikum nemělo pivo v ruce – vzhledem k tomu, že každý koncert probíhá na jiném místě, bary v drtivé většině k dispozici nejsou – a o pozornost se hlásí podvečerní hlášky od portugalské reprezentace na festivalu. Úsloví „Robertos Plantas a Jimmi Paginas“ se v hlavě rozsvítí jako neón při každé póze zpěváka Dandyho Piranhi. Rockovější část scény na festivalu reprezentovali ještě bluesoví Cantes Malditos nebo Frente Abierto, o kterých jsme psali v poslední době hned několikrát.

EMOCE NA STOŽÁRU

Na Spain on Stage nechyběla ani konferenční část, sporá, ale výstižná. Nápad sestavit z delegátské části pracovní skupiny byl docela zábavný, polovina pracovala na vlastních festivalových line-upech, další na přiřazení hudby ke třem filmovým scénám. Podařilo se mi protlačit track Mata od dvojice Nídia & Valentina. Díky tomu, že v naší skupině seděl i skladatel a producent Fernando Vacas, jsem si po letech připomněl skladbu Un largo viaje, v níž se potkala Rosalía se Stevem Shelleym ze Sonic Youth. Celá deska A Través De La Luz (Una Ópera Flamenca) z roku 2018 stojí za pozornost, Fernando spolupracoval také se zmíněnou Rocío Marquéz, Howem Gelbem a mnoha dalšími. Marquéz nás v divadle Teatro Pedro Muñoz Seca učila nejen tleskat, ale i rozeznat jednotlivé styly a odstíny, fascinující hodinka navzdory kulhající technice přenosu simultánního překladu. Neméně působivá byla prezentace sevillského projektu Antropoloops, který už od roku 2012 propojuje etnomuzikologii, zálibu v elektronice a remixování, imponující vizuály i hravost. Aplikujte sami na jejich webu, známe z Mentu od roku 2018, opětovné setkání potěšilo dvojnásob.

Rohové bistro Vicente „Los Pepes“ v ulici Abastos v El Puerto de Santa María jsem si oblíbil už při loňské návštěvě, po zmíněném koncertě Fajarda v nedalekém Museo Hospitalitato dorážím těsně před začátkem fiesty, oběd naštěstí ještě stíhám. Carillada zcela v pořádku, místní alcachofas con anchoa (artyčoky s ančovičkou) už ale aspiruje na pozici „nejlepší kapela festivalu“. Tu ale suverénně obsadí večerní vystoupení zpěvačky Ángeles Toledano ve Teatro Pedro Muñez Seca. Její koncert z festivalu Monkey Week v roce 2024 si pamatuji velmi dobře, album Sangre Sucia ze stejného roku ještě lépe. Pocit, že jsem připraven, se ztrácí po prvních skladbách, ještě než se na podiu objeví kytarista Benito Bernal. Toledano přes zjevnou náročnost ještě zvládne obsluhovat Ableton a sampler, po nástupu Bernala se koncert obrací do tradičnějšího spektra, které se na konci druhé třetiny rázně zlomí do surového breakbeatu za doprovodu stroboskopu. Několik přídavků, koncert se protahuje na skoro devadesát minut, nikomu se nechce říct konec. Emoce zběsile vlají na stožáru ještě dlouho poté, odhodlat se k cestě na závěrečné vystoupení El Nido v krásném Monasterio de la Victoria už je na morál.

„Vůbec si nedovedu představit, jak to tady bude vypadat v sobotu,“ svěřuji se Jesusovi cestou z kláštera, když nás míjí asi tisící motocyklista na hlasitém stroji. Motorky, mašiny, babety, skútry, všechno samozřejmě vysoce vytuněné a naparáděné. Víkendová Grand Prix v nedalekém Jerezu de la Frontera se nezadržitelně blíží, soutěž o to, kdo rychleji, kdo hlasitěji, kdo – dosaďte si vlastní parametry –, nekončí ani hluboko po půlnoci a jde teprve o začátek. Nedovedeš, jednoduše odvětí Jesus a vysvětluje, že právě proto proběhl festival Spain on Stage nezvykle od pondělí do úterý, v době GP by to nešlo. Dozvídám se také, že název festivalu měl původně kombinovat pokřik Olé! a výraz Ola!, hravý a sympatický návrh nakonec vystřídalo mnohem tradičnější a mainstreamovější Spain on Stage. To ale nic nemění na tom, že potlesk nad prvním ročníkem zní mezi rykem motorů na andaluském pobřeží ještě nyní, podobně jako euforie v hlavách zúčastněných. Kousek srdce, který jsem kdysi záměrně zanechal při první návštěvě Andalusie v Seville, stále roste. A v nejbližší době se to nezmění.