... a při odchodu nás zdravil vidlemi (Ida the Young)

20\. 11. 2025

Klub Alive, Vratislav (PL)

\+ Krokodyl

\+ Bagdad

Vypadá to tu jako v classic rock klubu, za pódiem televize promítají smyčku reklam na koncerty ve městě. Jednou za čas se na nich objeví pozvánka na Nohavicu. O vchod vedle je další klub, ve kterém je dneska večer taky koncert. Přemýšlíme, jestli se při hraní uslyšíme přes zeď. Klub Alive se nachází v oblouku železničního viaduktu, přímo pod kolejemi. Zvažujeme, jestli by nestálo za to vyhledat si jízdní řády a začlenit hluboký drone průjezdu vlaku do nějaké z našich jemnějších písní. Mezi zvukovkou a koncertem jsme večeřeli v nedaleké palestinské restauraci Talerzyki umístěné v jednom z dalších oblouků viaduktu. Před vchodem do restaurace nás zastavil kolemjdoucí opilec a bez vysvětlení nám vnutil sto złotých… dobrý začátek tour.

Večer s námi sdílely dvě kapely. Krokodyl (s těmi jsme hráli na jaře, taky ve Wrocławi) a Bagdad. Krokodyl je pětičlenná kapela Poláků o trochu mladších, než jsme my, jejich písně jsou strašně chytlavé a mají zpěvačku se skvělým hlasem. Bagdad zněli jako kdyby Elliott Smith a Velvet Underground vychovali v devadesátkách dítě, jehož nejlepším kamarádem byl Kurt Cobain… čili byli skvělí! Jejich zpěvák při naší zvukovce zaslechl Páju, jak hraje riff písně See No Evil od Television, a tak jsme se na poslední chvíli rozhodli, že mu uděláme radost a zařadíme cover do setlistu. Už jsme ho párkrát zahráli líp, ale byla to sranda i tak.

Koncert se povedl a přesto, že to ze začátku vypadalo, že klub bude poloprázdný, ke konci bylo v místnosti skoro plno. Jedna paní mi po něm řekla, že jí „chybí spánek“, což ve skutečnosti platí pro nás všechny. Jen co jsme se na tom shodli, vyrazili jsme na ubytko, které skýtalo nejvíc domácích spotřebičů, co jsme kdy v bytě viděli. Dopoledne jsme strávili vařením jídla na cestu, hledáním obchodu s analogovými filmy, sezením u kafe a skvělých zákusků a taky návštěvou sekáče. Ulovili jsme jednu koženou bundu, manžestrové kalhoty a pro Slajmra pantátovskou vestu a dámskou zimní čepici. Vratislav je krásné město, stačí si jen odmyslet všechny ty kýčovité vánoční trhy.

21\. 11. 2025

Zinek, Poznaň (PL)

Náš další koncert se konal v Poznani, v malém útulném krámku nazvaném Zinek schovaném v jedné z pasáží v centru města. Zinek je komunitní prostor o velikosti pár metrů čtverečních posetý risografovými plakáty a košíky plnými nejrůznějších zinů a publikací. Vlastně taková zinová knihovna. Nade dveřmi visí cedule All Dogs Are Beautiful, drobný roztomilý teriér se všem motá kolem nohou, ze stropu visí pterodaktyl a jednu ze stěn zakrývá levhartí tapisérie.

Vzhledem k velikosti místa jsme koncert odehráli ve zvukově jednodušší sestavě, které jsme si zvykli říkat „stripped-down set“, tzn. bez syntezátorů a drum machine, s jedním kytarovým kombem a téměř bez pedálů. Místnost se snadno a rychle naplnila milými lidmi, kteří se zájmem poslouchali intimnější verze našich písní. Poprvé jsme zahráli novou, provizorně nazvanou Johnny Marr Song, kterou jsme dokončili den před odjezdem na tour. Po koncertě nás organizátoři navedli do „jediného pořádného“ místního klubu s lákavým názvem Ślina, kde jsme se nachomýtli ke karaoke party. K překvapení nás všech měli na baru naše oblíbené Cyrilovy hořčičné brambůrky a nealko pivo s mangovou příchutí. Mezi polskými rapovými hity se ve frontě písní objevil i Psycho Killer.

22\. 11. 2025

Agentenzentrale, Brandenburg an der Havel (DE)

V Brandenburgu jsme hráli v hospodě plné retro nábytku a ostatních artefaktů minulosti, kde pořádají tři koncerty týdně na malém pódiu hned vedle vchodu. Vevnitř se kouří, takže stačí otevřít dveře a člověk se vrátí o několik let zpátky v čase. Bez zvukaře, s miniaturním PAčkem a jedním monitorem jsme pokračovali v jednodušším setupu z předešlého večera. I přes to jsme si ale neodpustili zahrát na konci Driving Song, další novou píseň, ve které Slajmra celou dobu doprovází drum machine. To se ukázalo na stagei s jedním malým monitorem jako hodně odvážné rozhodnutí a tak do konce písně dorazil Slajmr bez svého elektronického spoluhráče, kterého jsme museli po cestě násilně umlčet. Všechno to pak ale zachránil přídavek, cover již zmíněné See No Evil, hrané možná poprvé v historii s akustickou kytarou.

Majitel Joschi nám připravil skvělou večeři (třetí den po sobě máme fazole) a i přesto, že sem lidi chodí spíš na pivo než na koncerty, všichni v místnosti postupně pookřáli. Prvotní obavy se tedy nakonec proměnily ve spokojenost nás i publika. Před spaním někteří z nás poprvé zhlédli Italian Spidermana, jiní kontrolovali finální střih nové live session, kterou s námi natočili ve Wombatu. Ráno jsme si všimli, že před hotelem stojí kavárna kombinovaná s kebabem a automaty, u kterých bylo v neděli v deset překvapivě rušno. S každým dalším dnem průměrná teplota rychle klesá a bez rukavic a čepice se to venku dá jen těžko vydržet.

23\. 11. 2025

Kulturbahnhof, Lollar (DE)

\+ Philschmill

V neděli odpoledne jsme dorazili do Lollaru na nádraží, jehož interiér místní dobrovolníci upravili na hudební klub. Budova je to krásná, s obloukovými okny, dlážděnými podlahami, útulným barem a velkou místností, ve které se konají koncerty. Hned při příjezdu nás přivítal Vince, který s námi jednak koncert domluvil, a také je místní zvukař.

Během naší zvukovky dorazil Phil, který nám dělal (jednočlennou) předkapelu a prozradil nám, že to bude jeho první sólový koncert. Když jsme pak začali svévolně hrát riffy Radiohead, Phil okamžitě přiběhl s kytarou a úsměvem od ucha k uchu a rychle nám došlo, že máme stejný hudební vkus. V koncertní místnosti plné aparátů, bicích a zvukového vybavení jsme po zkoušce našli dvě melodiky, tak jsme na ně zaimprovizovali alternativní verzi naší Ghost a taky I’m a Believer. K večeři jsme dostali skvělé chilli sin carne a jablečné lívance, obojí od Vinceho mámy. Zatímco jsme jedli, venku začalo sněžit. Pája si odpoledne v autě přál, aby nás první sníh zastihl na vlakovém nádraží, a tak se mu to splnilo. Nástupiště za okny se zahalila do husté bílé přikrývky jako v nějakém filmu. Vyběhli jsme ven pořídit pár fotek a udělat andělíčky.

Koncert byl skvělý, na stage se po menší odmlce vrátily syntezátory a drum machiny a s nimi taky My Stars, kterou jsme nehráli od léta. Phil zahrál skvělý set vlastních písní a taky skvělý cover Bizarre Love Triangle od New Order. Protože jsme byli ubytovaní přímo na nádraží, nemuseli jsme po koncertě nikam přejíždět, a tak jsme strávili zbytek večera povídáním, pitím a užíváním si nádherného nádražního prostoru. Na baru jsme potkali muzikanta, který odehrál šňůru v Jižní Americe, a taky pár Čechů žijících v Lollaru, kteří shodou okolností zanedlouho vyrážejí na výlet do londýnské čtvrti Crystal Palace, odkud pochází Iris.

24. 11. 2025

Zaal 100, Amsterdam (NL)

Nutno zmínit, že většina času stráveného na tour se odehrává v autě, ať chcete nebo ne. Za poslední rok a půl se rozložení kapely v dodávce ustálilo na přední řadu řidičů a druhou řadů neřidičů. Za volantem se pravidelně střídají Kuba se Slajmrem. Když zrovna řídí Slajmr, Kuba pracuje na notebooku nebo krmí Slajmra. Když řídí Kuba, Slajmr spí nebo poslouchá audioknížky Zeměplochy, ideálně obojí najednou. Iris na levém zadním sedadle je většinou oprávněně přehlcená množstvím překřikujících se lidí na dvou metrech čtverečních, a tak tráví cestu se špunty do uší, sluchátky, mobilem a knížkou. Na prostředním sedadle Mára pravidelně osciluje mezi poslechem hudby, kontrolováním e-mailů z míst, kde máme hrát, přemýšlením nad dalšími místy, kde máme hrát, a čtením si. Mára spolu s Pájou se postupně zlepšují ve výrobě takzvaných „musical road foods“, což jsou veganské kulinářské recepty, které je možné připravit na koleni v dodávce ideálně z co největšího množství surovin s vysokou pravděpodobností zašpinění celého interiéru auta. Pokud se zrovna neděje tohle, Pája tráví čas v autě skládáním elektronické hudby v Sekvenceru, poslechem alb ze svého iPodu nebo natáčením momentů z cest na zapůjčenou miniDV kameru.

Při příjezdu do Amsterdamu jsme rovnou zamířili do umělecké komunity na okraji města v lese ze všech stran obklopeném průmyslovou zónou. Mezi stromy je tu rozeseto spoustu barevných dřevěných domků se skulpturami vyčuhujícími za každým rohem. V jednom z nich budeme po koncertě spát. Patří výtvarníkovi, který tráví svůj čas tvorbou koláží a prací v místním komunitním baru. Jeho koláže taky zdobí chodby budovy, ve které jsme večer hráli. Ta byla původně squatem, umělci ji pak zrenovovali a přetvořili na komunitní centrum, kde se teď mimo jiné konají třeba taneční lekce nebo zkoušky big bandu. My jsme hráli v místnosti, která byla kombinací restaurace a divadelního sálu s balkónem. V rohu stálo pianino, malá bicí souprava a dva drobné kytarové aparáty. Lidé, kteří už při našem příchodu seděli u stolů, zaplatili 15 eur za večeři spojenou s naším vystoupením. Znovu jsme zahráli akustičtější koncert o dvou půlhodinových setech, asi nejintimnější ze všech vystoupení na tour. Kuba byl nadšený, že mohl odehrát všechny písně na opravdové piano.

Hraní nám na poslední chvíli (po tom co se zrušil jiný koncert, který jsme měli ten den mít) zařídil Paul van Dijk, který nás viděl v únoru na koncertech v Amsterdamu a Rotterdamu. Přišla se na nás podívat Saskia z nizozemské kapely Labasheeda, se kterými jsme přes rok několikrát hráli a která nás spojila s Paulem. A taky Iris (jiná, než ta naše), která nás nechala přespat u sebe v hausbótu, když jsme spolu s její kapelou hráli v Amsterdamu minule. Vypadá to, že v Nizozemsku začínáme mít fanclub.

Na koncert i zpátky jsme jeli veřejnou dopravou, protože v Amsterdamu (podobně jako v dalších městech na západ od nás) platí nízkoemisní zóna, a tak nemůžeme zajet starou dodávkou do centra. Tramvají a nočním autobusem jsme dojeli zpět, zamlženou pěšinou kolem větrné elektrárny pak došli pěšky zpátky až do komunity Ruigoord, kde nám došlo, že vevnitř v dřevěném domku bez zateplení bude pravděpodobně ještě větší zima než venku. Spaní nás čekalo na půdě, kde profukovalo a s každým výdechem se nám od pusy zvedl oblak páry. Rozklepaní zimou jsme se v několika vrstvách oblečení nasoukali do spacáků a přikrývek, ze kterých ve tmě čouhaly jen promrzlé nosy. Čekala nás dlouhá a chladná noc.

25\. 11. 2025

Super Fourchette, Bruxelles (BE)

\+ Anne Seen

Po náročné noci jsme se probudili zimou dřív než obvykle a hned jsme rozespalí vyrazili směrem na Brusel. Zvažovali jsme, že se cestou zastavíme v Rotterdamu na kafe, abychom se alespoň nějak probrali a zahřáli, nakonec ale zvítězila vidina teplé sprchy v Bruselu. Čekala nás u Bárbary, která s námi domluvila koncert a ubytovala nás u sebe v malém úzkém činžáku na jihovýchodě města, kde bydlí se svým přítelem. Mára pro všechny uvařil skvělou zeleninovo-čočkovou omáčku s těstovinami a potom, co jsme zhltli své kafe a čaje nám hned bylo stokrát příjemněji než předešlou noc.

Koncert se konal v restauraci Super Fourchette (Super vidlička!), kde Bárbara pořádá akce každý měsíc. Taky tam prodávají desky a kazety malých indie labelů z Belgie, Británie, Francie a dalších, tak jsme jim nechali jednu naši kazetu. Dostali jsme skvělé vegetariánské jídlo, tofu s miso pastou a taky houbové burgery s camembertem. Mňam!

Večer zahajovalo instrumentální duo (obvykle prý vystupující ve třech) Anne Seen baskytaristy a klávesačky, která hrála na Casio přes všemožné pedály a nebála se použít ani zabudované bicí presety. Zvukově nám připomínali Stereolab nebo Broadcast a jejich hudba by klidně mohla být v soundtracku nějakého surrealistického filmu nebo pixelartové videohry. Broadcast je prý shodou okolností jejich oblíbená kapela. Řekli nám to záhy po našem setu, během kterého jsme zahráli cover Come On Let’s Go. Na koncertě bylo skoro plno a mezi lidmi bylo k našemu překvapení i pár Čechů. Zpátky na byt Bárbary jsme vyrazili potom, co jsme do sebe každý vyklopil tucet zázvorových limonád.

26. 11. 2025

Supersonic, Paris (FR)

\+ Big Sleep

\+ Namaspamus

V Paříži jsme hráli v klubu Supersonic, který je nejspíš celkem známý, neboť o něm většina z nás už někdy z doslechu slyšela. Povedlo se nám přidat se jako support na free koncert irské kapely Big Sleep, která také jede na tour po Evropě. U klubu na nás čekala kamarádka Hanka a Slajmrova přítelkyně, která za námi přijela na výlet a pokračovala s námi až do konce tour.

V klubu byl skvělý zvukař Pierre, se kterým jsme zvládli asi nejrychlejší zvukovku za celou dobu hraní v pěti. Znovu jsme mohli hrát nahlas v plném setupu se synťáky, což bylo příjemné po několika koncertech, kde nezbylo než nechat část techniky v autě. Backstage manažer Harry nás zavedl do velké místnosti s gauči, jídlem, sprchou, ledničkou plnou nápojů, věšáky na oblečení… mají tady pro kapely dokonce i přihrádku s prázdnými papíry na setlisty!

Zahráli jsme úderný čtyřicetiminutový sedmipísňový set. I když jsme hráli v plné nástrojové sestavě, ani místní stage nebyla největší, a tak jsme měli co dělat, abychom se všichni vešli. Zejména Iris, která stála z obou stran obklíčená syntezátorovými stojany. Na náš koncert dorazilo podívat se několik pařížských přátel: Iris rodinný známý Paul se svou ženou a taky Alex, Iris bývalý spolubydlící. Vzájemně se neznají, ale společné mají to, že u nich budeme následující dvě noci přespávat.

Paul žije se svou ženou a dcerami v roztomile úzkém domečku s malým zadním dvorkem na předměstí Paříže ve čtvrti Montreuil, kde je spousta sociálních bytů, u výlezu z metra velké tržiště a všude se tu mísí nejrůznější druhy architektury. Iris, Mára a Pája se ubytovali u něj ve sklepě v bývalém dětském pokojíčku. Alex, původem z Ruska, chvíli studoval animaci v Plzni, kde se potkal s Iris. Nyní žije v bytě na východě Paříže, navštěvuje kurzy scenáristiky a připravuje celovečerní animovaný film. Ubytoval u sebe Kubu a Slajmra s Hankou.

27. 11. 2025

volný den v Paříži

Po dlouhém spánku jsme si dopřáli dlouhou francouzskou snídani s bagetami a slaným máslem. Všichni jsme se pak potkali na obědě v restauraci v art deco stylu, do které nás zavedl Alex. Na menu měli tradiční francouzskou kuchyni s vínem a šneky. Když Alex číšníkovi mezi řečí prozradil, že jsme kapela, byl hned jak u vytržení a vyžádal si naše podpisy, nechal si poslat odkaz na nahrávky a při odchodu nás zdravil vidlemi. Punk’s not dead ani v pařížské secesní restauraci.

Zbytek dne jsme strávili chozením po nejprofláklejších turistických atrakcích a zakončili jsme ho popíjením červeného vína v ulicích Paříže. Večer se pak všechny unavené nohy dobelhaly zpátky do svých postelí.

28. 11. 2025

La Cave à Musique, Mâcon (FR)

\+ Marlene Larsen

Náš druhý francouzský koncert se konal v malém městě Mâcon nedaleko Dijonu. Když jsme přijeli do La Cave, přivítala nás jeskyně s obří stagí, ještě větší backstagí a několikačlenným personálem připraveným splnit každé naše přání. V backstage dokonce čekal místní šéfkuchař, který nám během zvukovky připravil veganské i neveganské varianty večeře a zákusků! Stage podpíralo několik nepřehlédnutelně velkých subwooferů, což znamenalo, že můžeme do setlistu bez problému zařadit i elektroničtější písně.

Večer zahájila indiepopová kapela Marlen Larsen a pak byla řada na nás. Koncert proběhl dobře, ale byl trochu zvláštní z vícero důvodů. Jednak jsme si nebyli jisti, že nám publikum mezi písněmi rozumí – pravděpodobně ne, protože ve Francii obzvlášť v menších městech není rozumět angličtině samozřejmostí – a taky tím, že na velkém podiu stojíme dál od sebe, je občas těžší cítit stejnou intenzitu, která je na menších pódiích všudypřítomná. Nehráli jsme tak soustředěně jako na předchozích koncertech, a na některých z nás už se začala podepisovat únava po devíti dnech na cestě. Vystoupení ale možná díky tomu mělo energií odlišnou od ostatních koncertů.

Po koncertě jsme chvíli vedli debatu o tom, jestli má smysl dávat přídavky nebo ne, ale jakmile začínalo být zřejmé, že odpověď je v nedohlednu, přešli jsme radši k balení nástrojů a vyrazili na hotel. V jednu ráno jsme na pokoji ještě Márovi ostříhali vlasy a Slajmrovi přistřihli stylový knír a pak hned vytuhli s vidinou dlouhého spánku a check-outu ve dvanáct.

29. 11. 2025

Ma Per Tutti, Freiburg am Breisgau (DE)

\+ Do The Moon

V 11:59 jsme se sešli na recepci a vyrazili na poslední koncert šňůry. Na oběd a kafe jsme se stavili na půli cesty v Besançonu a v obchodu před hranicemi jsme si potom do zásoby nakoupili plné tašky francouzských pochutin, zejména několik krabiček carottes râpées, vína, bagety, sýry… Pokud si budete na tour někdy kupovat uzrálé sýry, nezapomeňte si dobře spočítat, kolik času s vámi stráví v autě, můžete toho za několik dní litovat. V našem případě stačil den v přepravce umístěné příliš blízko topení.

Zakončení tour proběhlo asi nejlíp, jak jsme si mohli přát. Ma Per Tutti je klub (nebo spíše garáž) v přízemí sdíleného domu hned vedle kolejí v německém Freiburgu. Dozvěděli jsme se, že sdíleného bydlení je ve městě a jeho okolí hodně, neboť jde o konkrétní koncept, který využívá mezery v tamním zákoně umožňující založit si spolek, na které je částečně napsané vlastnictví domu… úplně jsme to nepochopili, ale společenství asi deseti lidí vypadalo funkčně a stará vila byla moc krásná. Koncert pořádali Seafood Shows, parta sympatických nadšenců, kteří ve městě všichni žijí, pracují a pořádají spoustu DIY kulturních akcí. Z počtu diváků, kteří na koncert dorazili, je zřejmé, že jim místní komunita s dramaturgií důvěřuje. Aniž by kdokoliv věděl, kdo jsme, místnost se naplnila tolika lidmi, že jich část musela stát venku a u dveří byla během koncertu tlačenice.

Zvukařem byl Hannes, vtipný sympaťák ve žlutém svetru, který prý před pár lety se svojí kapelou hrál na Fotbalu proti rasismu. Dalším z organizátorů byl Charles, který se divil, proč si všichni z nás objednali na baru nealko piva, když máme poslední den na tour. Spolu s námi hrála čtyřčlenná kapela Do The Moon ve složení banjo, klávesy, bicí a baskytara. Banjista hrál s pedály do kytarového aparátu a bubeník používal místo floor tomu velké djembe s prasklým činelem místo blány. Zněli skvěle.

V garáži byla výtečná atmosféra a plno milých lidí, kteří nám svou přítomností připomněli, co je při vystupování důležité. Ježdění na tour je vyčerpávající a ve skutečnosti hraním hudby strávíte jen malý zlomek času z každého dne. Proto tak moc záleží na lidech, které potkáte po cestě. Je radost vidět, že existuje tolik skvělých klubů, které drží při životě lidé nadšení ze sdílení nové hudby s ostatními a daří se jim to.

Shodli jsme se, že koncert ve Freiburgu byl náš nejlepší z celé tour. Jeden monitor a minimální nazvučení a s ním odlehčený pocit posledního vystoupení přispěli k jednomu z našich nejlepších výkonů za poslední dobu. Narozdíl od ostatních večerů jsme tentokrát nikam nespěchali, Kuba se Slajmrem vyvolali z hrobu své nikdy nevzniklé hudební duo a rozjeli klávesovo-bicí jam, spoustu diváků a místních zůstalo v garáži ještě dlouho po koncertě a společně nám u povídání a popíjení utíkal čas až hluboké noci.

Ráno všechny čekala velká snídaně čítající šestnáct lidí včetně místních, nás a muzikantů z Do The Moon. S lidmi z kolektivu jsme ještě strávili hezké dopoledne, pořídili pár společných fotek a po velkém loučení jsme kolem jedenácté vyrazili na osmihodinovou cestu domů. Mára s Pájou několikrát během dne rozebírali, jaké by bylo pokračovat ještě na další koncerty. Po necelých dvou týdnech se sice začala projevovat nastřádaná únava, zároveň s ní se ale všichni aklimatizovali na fungování na tour, přejezdy byly klidnější a klidnější, zpoždění už nikdo nebere tak katastroficky, nikoho už nic tolik nerozhodí a naše koncerty začaly být celkem konzistentní. Třeba někdy v budoucnu vyrazíme na cestu dvakrát, třikrát tak dlouhou.

Nelze ale usnout na vavřínech a domnívat se, že je člověk plný života, když deset dní za sebou spal v průměru tak šest hodin za noc. To se totiž pak snadno stane, že třeba při výjezdu z dálničního odpočívadla zapomenete zavřít kufr a všimnete si toho až po několika minutách jízdy na dálnici. K překvapení všech nic nevypadlo, takže se naše za tento rok poctivě nastřádaná praxe v tetrisu (čili co nejúspornějším skládání nástrojů a batohů do kufru auta) vyplatila. Možná je ale přeci jen ideální čas na to vrátit se domů a trochu si odpočinout.

Zobrazit
9 fotografií

Pozn. k případným setlistům:

Sneaky a Kraut jsou pracovní názvy pro Big White Nothing a Common Knowledge, které se s námi z nějakého důvodu drží i půl roku po přejmenování písní. Electro značí píseň se syntezátory, buď My Stars nebo Right Way Up, většinou se rozhodneme na poslední chvíli podle nálady při koncertě. Johnny Marr a Driving jsou pracovní názvy úplně nových rozpracovaných písní, které jsme na tour hráli poprvé. Television a Broadcast značí covery See No Evil a Come On Let’s Go.