Never Sol: Stačí málo

Její třetí deska Rest Your Wound on Mine možná nezaskočí obratem s tvrdým nárazem, ale nenápadně obrušuje hrany předchozích, zcitlivuje, hledá své tempo. Never Sol s ní strávila pár let, osekala ji o nánosy očekávání, včetně svých vlastních.

Reverb heavy-synth melancholy, stojí v popisu profilu Never Sol na Bandcampu. Možná až příznakově, ale když vyprávění Sáry Vondráškové poslouchám, sousloví mi do celého obrazu zapadá překvapivě civilně. Její třetí deska Rest Your Wound on Mine, kterou křtí 29. května v MeetFactory, možná nezaskočí obratem s tvrdým nárazem, ale nenápadně obrušuje hrany předchozích, zcitlivuje, hledá své tempo. Never Sol s ní strávila pár let, osekala ji o nánosy očekávání, včetně svých vlastních. Před odletem na rezidenci do Portugalska mi stihla vylíčit, proč se album nahrávalo naopak, o dvojsečných polohách New Yorku, i proč se občas hodí se schovat v těžkém kabátu uprostřed Krkonoš.

Rest Your Wound on Mine je tvoje třetí dlouhohrající album. Často se říkává, že desky uzavírají kapitoly. Je to tak i pro tebe?

Spíš jsem kapitolu otevřela. Konečně jsem našla a ustálila svůj zvuk, který jsem dlouho hledala. Na začátku pandemie jsem začala víc pracovat s moduláry, což mi otevřelo dveře k větším experimentům. Mohla jsem si tak hudbu zverbalizovat a uchopit, protože do té doby jsem nedisponovala podobným zvukovým slovníkem. Tušila jsem, kam mířím a co cítím, ale všechny dosavadní desky byly především usilovným hledáním než konečným a jistým cílem. Až před třemi lety, kdy jsem Rest Your Wound on Mine začala připravovat, jsem našla zvuk, s nímž jsem souzněla. Přistupovala jsem k nahrávání naopak, než bývá zvykem – nejdřív jsem písně hrála živě, kolikrát jen v jednoduché kostře, abych si vyzkoušela, jestli fungují. Až potom jsem je nahrála v nejčistší možné formě. Doufám, že se mi podaří dál rozvíjet aranže podobným směrem, nejspíš trochu ustoupím od písňového schématu, přestože mi je vlastní a vždy se k němu nakonec vracím. Snažím se překlápět do větší droneovosti, improvizace, přetrvávat u jednoduchých témat a motivů. Obecně se teď cítím v rámci tvorby svobodněji a pevněji zapuštěná.

Mluvíš o dlouhém hledání vlastního výrazu. Jsi si jistá, že ses v něm skutečně našla a za dva roky se nebudeš cítit jinak? Že nejde jen o součást procesu, jako to bylo u předchozích desek?

Na první desce jsem spolupracovala s Honzou Muchowem, a tak nebyla pouze má. S druhou jsem se chtěla osamostatnit a produkovat ji sama, ale musela jsem se to nejdřív naučit. Tehdy jsem dělala, co jsem mohla a vydala ze sebe to nejlepší, ať už na technické či konceptuální rovině. Teď bych k mnohému přistupovala jinak, ale zpětně chápu, že to jednoduše nebylo možné. Myslím, že bylo důležité obě desky dokončit a vydat. Dnes se můžu ohlédnout a říct si – něco možná nebylo dobré rozhodnutí, ale musela jsem ho udělat, abych se měla od čeho odrazit a na základě toho se vyvinout.

Bezmez x Moon Noize

20/08 17:00 – 23/08Velké Meziříčí

TIP

Festivaly

TIP

Máte již předplatné?Přihlásit se

Tento článek je jen pro předplatitele

Co se dočtete dál

U Chameleo jsem aranžovala dohromady spoustu možných nástrojů a potřebovala jsem se posunout a uvědomit si, že mi dává smysl se raději držet zpěvu a synťáků, které znám dobře a jsou se mnou srostlé.

Možná jsem byla trochu vyhořelá, na předchozí desce jsem pracovala čtyři roky a najednou byla hotová. A já si říkala: co teď? Cítila jsem v sobě prázdno, ale zároveň jsem nechtěla úplně vypadnout z tvoření.

Dřív jsem měla potřebu mít nad vším absolutní kontrolu, chtěla jsem si všechno dělat sama, ale Rest Your Wound on Mine mě naučilo důvěřovat lidem, které jsem si vybrala proto, jak pracují.