06/08 15:00 – 08/08Velodrom, Brno
Kluci z DAMU, kteří možná až moc milují fotbal. Jak se skrze něj propojit s hudebními fanoušky ale nenechat se tím pohltit?
Honza Vejražka se chytá za hlavu, prsty si vjíždí do vlasů a s pohledem upnutým do tmy za oknem hlasitě zápasí s těžko zkrotitelnými popudy. „Proč mě to trápí, proč mě to tak bere? Přece se nebudu upínat k nějaký závislosti. Snažím se to regulovat, aby tím rodina moc netrpěla,“ přiznává. Náhodný procházející při zachycení posledních slov zvedá obočí s představou vážné intervence. My se ale bavíme o fotbale. Potkáváme se nad EP Rada starších, které vyšlo koncem října. U stolu vršovické kavárny se střídám s dalším novinářem a z částí závěru konverzace, kterou jsem zase při čekání od vedlejšího stolu odposlechla já, bylo jasné, že by pro Vejražku společně s producentem Jiřím Konvalinkou – Mutanty hledajícími východisko už patnáct let – šlo o kolovrátek již vyřknutých odpovědí.
Navíc půl hodiny po plánovaném konci našeho rozhovoru startuje ve vršovickém Edenu zápas Ligy mistrů, kde se pražská Slavie postaví proti londýnskému Arsenalu, na který se minimálně Honza podle množství fotbalového merche, který na sobě má, upřímně těší. I když se tak oba hudebníci se vší slušností tváří, že jim nevadí čas před zápasem strávit nad rozhovorem, všem je jasné, že to tak úplně není. Přichystanou dvacítku otázek k desce, na kterou v různých formách v jiných médiích už odpověděli, tak pouštím z hlavy a přetáčím směr rozhovoru do stran, které by mohli alespoň částečně proměnit pocit pracovní povinnosti v předzápasové povídání. Bavíme se tak o fotbalu, prokletí nálepky DAMU, zprofesionalizování chodu kapely a pravém rapu.
ULTIMÁTNÍ SPOJENÍ S FANOUŠKY
Význam zápasu ostatně hned prvními větami Honza stvrzuje, když zdůrazňuje, jak moc si přeje vidět Arsenal. „Tohle fanouškovství dost výrazně ovlivňuje můj život. Je to svým způsobem takový náboženství. Někdo věří v Boha, já věřím ve fotbalový tým,“ rezolutně prohlašuje. Obratem ale nastiňuje množství pochybností, které v životě pro svou velkou vášeň měl. „Říkal jsem si, že je to vlastně umělý, netýká se mě to. Jsou to nějací chlapi v Anglii stovky kilometrů daleko. Mám žít tady a teď, ne řešit, že když prohrajou, mám blbou náladu. Nedokázal jsem ale přestat. Tak jsem to naopak přijal a dovedl do maxima,“ dodává.
Máte již předplatné?Přihlásit se
Tento článek je jen pro předplatitele
Možnost kdykoliv zrušit
