Marjari: Pálení mostů

S Martinou Činátlovou alias Marjari jsme se sešly dva týdny po křtu jejího druhého studiového alba Setting This Place on Fire v pražském klubu Akropolis. Naše povídání se točilo nejen kolem alba a křtů, ale nebály jsme se vrtnout hlouběji do smyslu tvoření, radosti ze hraní i balancování životních rolí. Devět písniček spojuje v indiepopovém kabátku téma proměny a nových začátků, deska vznikla v produkci Michaela Schnauberta spolu s nově sestavenou kapelou Marjari: bubeníkem Petrem Heřmanem a baskytaristou Martinem Uriankem. Ve skladbách slyšíme vrstevnaté kytarové sekvence, jemné samply i Martinin zasněný zpěv v angličtině, ke které od začátku tíhne, daří se jí v ní přemýšlet a jinak prý ani skládat zatím neumí. Po debutovém EP Let’s Ride a dlouhohrajícím albu Hey Girl z roku 2022 je novinka sebevědomější, stále intimní zpověď klade důraz na atmosféru, kterou hudbou vytváří. Na koncertech ubylo looperu, který tvorbu Marjari silně provázel na začátku kariéry, a přibylo semknutí s novou kapelou. Z českobudějovické písničkářky sálá klid – a to navzdory– nebo právě díky –odhodlanosti dělat věci podle sebe, i když se to nemusí potkat s očekáváním ostatních nebo trhu.  

Povoláním jsi učitelka v mateřské škole. Jak se ti to daří kombinovat s hudbou? 

Ve školce dělám i zástupkyni, celkově je to náročná práce. Chápu, že někteří lidé po pár letech vyhoří, ale mě ta práce zatím baví a dává obrovský smysl. Chce určitě hodně psychohygieny a myslím, že s ní mi hodně pomáhá právě hudba, kapela. Je to i naopak, střídám ty věci a vždycky si vyčistím hlavu tím druhým. Na druhou stranu je to časově náročné, třeba když jsme jezdili tour s Manon meurt, měli jsme koncerty každý den od úterý do pátku a vždycky jsem musela zpátky do práce, to bylo hustý. Tím, že učím v malé školce na vesnici, nemá mě kdo zastoupit. Musím tam, i když spím dvě hoďky. 

Tvá nová deska má být o proměně a pálení mostů k minulosti. Proč je to pro tebe důležité? 

Bylo to důležité právě v tuhle dobu. Zjistila jsem, že spoustu věcí dělám bezmyšlenkovitě, s některými lidmi se bavím, aniž bych věděla proč. Přehodnotila jsem hodně svých činů a myšlenek a bylo potřeba spálit nějaké mosty, abych mohla někde začít znova. Teď jsem těsně po tom a přijde mi, že se znovu nacházím. Zatím ještě ve spoustě věcí nevím, co chci, ale i tak je to hrozně hezké období. Mám pocit, že v něčem stojím na začátku. V přátelských vztazích i partnerském životě hledám, co je pro mě důležité. Platí to i v hudbě, deska dopadla zvukově, aranžově jinak než ta předchozí a vím taky, že hledání není u konce. Donedávna jsem si nebyla jistá, co v hudbě chci, nevěděla jsem, jestli jdu dobrým směrem.