Luisa Almaguer: Užít si večer uprostřed apokalypsy

„Pro mě to byla ohromná škola, univerzita, možnost pracovat s tolika umělci z celého světa, hovořících mnoha různými jazyky. Museli jsme komunikovat prostřednictvím hudby, což působí jako otřepané a snad až příliš běžné rčení, ale při tom zážitku ti záhy dojde, jak univerzálním a opravdu speciálním jazykem hudba je,“ říká mi mexická zpěvačka Luisa Almaguer a potutelně se u toho usmívá. Za poslední rok toho stihla neuvěřitelně hodně a zejména angažmá v kočovném cirkusu Damona Albarna jménem Africa Express jí naprosto změnilo život. Pokud mám hovořit o osobním objevu roku 2025, tak je jím bezesporu právě ona. A jistě nejen pro mě.

Moment, který si velká část publika slovenského festivalu Pohoda bude pamatovat náramně dlouho. Lítost ze zrušení koncertu legendárních Massive Attack těsně před festivalem v mnoha zúčastněných přetrvávala, bleskurychlé zajištění náhrady v podobě početného souboru Africa Express bylo bezpochyby promotérským a logistickým majstrštykem, nicméně kultovní status bristolského souboru jen tak nahradit nešlo. Začátek koncertu přes energické kusy jako Mi lado nebo Kuduro provázely střídmé rozpaky, vše se zlomilo až ve chvíli, kdy se nad trenčínským letištěm rozezněl nezaměnitelný beat. Někteří se rozpačitě rozhlíželi kolem sebe, v očích dalších se záhy rozsvítily jiskry poznání. „Love, love is a verb/ love is a doing word,“ ozvalo se a v tu chvíli pochopili všichni. Albarn se svým padesátičlenným ansámblem totiž během několika desítek hodin stihl nejen přeorganizovat evropské turné a vytvořit těžko uvěřitelný routing Hamburk-Trenčín-Barcelona, ale také nacvičit coververzi zásadního hitu bristolského kolektivu. Originálu vévodí andělský vokál Elizabeth Frazer, zde se hlavní role famózně zhostila se svým hlubokým hlasem právě Luisa Almaguer. Přelomový moment se rázem zařadil mezi legendární chvíle téměř třicetileté historie slovenského festivalu.

„Je úžasné být tady a nechat všechno těžkosti a často i notně zlé věci pocházející z Mexika za sebou a nevnímat je. Jako by najednou neexistovaly, všechno je tady tak přátelské, klidné a slibné,“ libuje si Luisa Almaguer na začátku našeho rozhovoru, který nakonec, přes týdny domlouvání a desítky zpráv, provází všechno jen ne standardní okolnosti. Potkáváme se v budově TivoliVredenburg, srdci festivalu Le Guess Who?, krátce před premiérovým evropským vystoupením zpěvačky s jejím vlastním repertoárem. Chvíli trvá, než se v utrechtském babylonu najdeme, nakonec vzhledem k časové tísni rozhovor probíhá v rámci kapelní večeře. Sesedneme si s Luisou na jedné straně oválného stolu a mezi veganskými tapas a veselým ruchem artist jídelny se snažím zachytit alespoň pár slov. „Skutečně?“ diví se Almaguer mojí poznámce, že zdaleka ne vše je tady (v Nizozemsku) tak růžové, jak to může zvenku vypadat, a že nedávné zdejší volby rozhodně nedopadly tak idylicky. Ostatně podobně jako ty české, dodávám ještě. Vzestup krajní pravice je globálním problémem.

Začátek debaty udá tón téměř celému rozhovoru. „Aniž bych o to úplně stála, všechno, co udělám, každý song i kdyby byl o čemkoli jiném, je jednoduše politickým činem,“ říká mi o chvíli později, když vypráví, že je sice pravda, že se práva trans lidí v Mexiku v posledních letech uvolnila a zlepšila, ale že si zdaleka nepřipadá bezpečně: „Ano, v Mexico City teď dokonce máme kliniku věnovanou jen trans lidem, ale pak se z televize dozvíš, jak o tobě a tobě podobných lidech Donald Trump nebo Elon Musk prohlašují, že jste nepřátelé, teroristická skupina nebo něco takového, což jsou jen další náboje pro tu část společnosti, která nás nesnáší. Tak jak se máš cítit? Rozsah násilí pochází od největších mocností a pak postupně eskaluje až ke dnu. Je to šílené, nikdy by mě nenapadlo, že to půjde tímto směrem. V Mexiku je to teď extrémně nebezpečné, je do toho zapojena i armáda a spousta lidí těmto hovadinám věří.”

ZABÍT NEBO NEZABÍT?

Slova o politických činech zopakuje Luisa sotva o devadesát minut později v jednom z několika krátkých proslovů během svého intenzivního vystoupení. Na stage vtrhne o několik minut později v upnutých krátkých černých trenkách a punčocháčích se slovy, že nemůže najít sukni. Premiéra, jak má být, bleskne mi hlavou. Jinak je ale zřejmé nakolik se její veřejná persona na scéně promění: ze skromné, tiše působící a hovořící osoby se stává okouzlující divou, která publikum dokáže během krátké chvíle naprosto ovládnout. Fungují pomalá bolera i razantní rockové skladby, Almaguer vládne nejen ohromujícím hlubokým hlasem o značném rozsahu, ale také sebevědomou gestikulací a vytříbenou mimikou. Není se čemu divit, kromě hudebních zkušeností je také herečkou a zručnou podcasterkou i moderátorkou. S hudbou začínala v raném mládí, pod dozorem své maminky se učila hrát na klavír a zpívaly spolu dětské písničky.

Už v té době byla Luisa Almaguer pro leckoho jenom „niña marica“, její přirozená ženskost ji také vzdálila od otce, polemiky o vlastní nejistotě, identitě a příslušnosti jsou neoddělitelně vetkány do její tvorby. Už název debutového EP Mijillo (zdrobnělina slangového výrazu pro syna) z října 2016 přináší ironický rozměr dvojnásobného coming outu, v rozhovoru pro platformu Trebel Music Almaguer uvedla, že se „nejdříve přiznala ke gay identitě, aby si v jednadvaceti uvědomila, že to byl omyl, a že je ženou“. Skladbu Hacernos así, vášnivou a hlubokou meditaci o tom, co znamená být trans v nepřátelském světě, najdeme i na letošním albu Africa Express presents... Bahidorá. V jednom z nejdojemnějších momentů roku na konci videoklipu k písni, kterou Almaguer napsala už přibližně před deseti lety, je zřejmé odzbrojující dojetí zpěvačky. Jako by si najednou uvědomila kouzlo okamžiku: „Sejmulo mě to. Bylo to neuvěřitelně dojemné. Vlastně šlo o jedno z prvních společných sessions v Bahidorá: prostě jsem začala zpívat, ohromený Damon požádal o noty a začal hrát na klavír, pak se postupně přidávali všichni ostatní. Celé to bylo zcela organické, přirozené a tak svobodné! Mít takovouhle novou verzi se všemi úžasnými hudebníky bylo jako splněný sen: Nick Sinner na kytaru, Joan as Police Woman s houslemi, Damon u klavíru. Byl to bláznivý zážitek a já skončila v slzách. Jak mohou všichni na světě vidět ve videu...”

Debutové EP Mijillos přineslo syntezátorové plochy i tvrdší kytarové skladby, na následujícím albu Mataronomatar (2019) – na kterém se skladba Hacernos así objevila prvně – se začal formovat bohatý eklektický zvuk, kterým se Almaguer prezentuje dodnes. Rockové momenty doplňují hypnotický triphopový rytmus i temné rejstříky syntezátorů, vše zabaleno do tajuplné až lynchovské atmosféry. Mataronomatar (znovu ironie, tentokrát s mnohem temnějším nádechem – Zabítnebonezabít) přináší i skladby v podivuhodně zkresleném cumbia rytmu Ecosistema clímax nebo Azotea. Možná jde i poctu slavným pouličním sonideros, kteří v Mexiku produkovali zpomalenou (rebajada) verzi populárního tanečního žánru. Povedená, žánrově měňavá kolekce Luise Almaguer prvně přinesla širší pozornost, což posléze potvrdila aktuální nahrávka Weyes vydaná vzhledem k pandemii až o pět let později. Tedy až po koncertě Africa Express na festivalu v Bahidorá, kde bylo během pouhých tří dnů také nahráno zmíněné letos vydané album.

TŘICET PĚT

„Být součástí Africa Express byl možná nejšílenější a nejkrásnější zážitek mého života,“ opakuje s úsměvem Luisa Almaguer a upřesňuje: „Dnes už jen hrajeme písně z alba a víme co a kdy máme dělat, ale když jsme na něm pracovali, museli jsme si ve skladbách najít své místo a být opravdu intuitivní, otevření a schopní naslouchat. Nezáleželo na tom, kdo jsme byli, záleželo jen na hudbě.“ Podotýkám, že to je možná až příliš skromné, vzhledem k tomu, že se na nahrávce objevuje hned několik jejích písní a Almaguer potěšeně pokývá hlavou. Vypráví, jak společně s Albarnem napsali úvodní duet Soledad a ve spolupráci s jejím dětským idolem Nickem Zinnerem (Yeah Yeah Yeahs prý poslouchala od malička) a producentem Aloncitem Vegou zase další track Quisiera. Celou kolekci uzavírá další její skladba Adios Amigos, již dříve vydaná na albu Weyes. Zmiňuji, že v kontextu Africa Express není příliš obvyklé používat již vydané skladby, a Almaguer souhlasí: „Vím o tom, mám velké štěstí, které navíc pokračuje. Začala jsem s Damonem pracovat na nových písních. Na posledních koncertech v Mexiku jsme už některé hráli.“

Do Evropy se letos na podzim Luisa Almaguer vydala představit aktuální desku Weyes, na které spolupracovala se svým uměleckým a životním partnerem Santiagem Mijaresem, ten ji doprovází i na turné. „Předtím jsme se neznali, ale nějak jsem cítila, že by to mohlo být ono. Tak jsem ho požádala, aby desku produkoval a on přijal. Padli jsme si do oka a zamilovali se hudebně i jinak. Teď máme tento krásný vztah, který vznikl ze spolupráce na desce,“ říká a přitom pokývne na Santiaga, sedícího na protější straně stolu. Téma kolekce ovšem nijak veselé není, termín wey (nebo jinak güey) znamená slangově něco jako týpek, chlap nebo, chceme-li být familiární, vůl. Celé album je věnováno vztahům straight mužů k trans ženám. „Chtěla jsem mluvit o strachu a dualitě mezi touhou a smrtí, kterou my trans ženy a ženy v Mexiku obecně docela dobře známe. Dobře víme, jak se vypořádat s muži a konkrétně s heterosexuálními muži, ale někdy to může být opravdu nebezpečné,“ říká Almaguer a pokračuje: „Mexiko je na druhém místě v počtu největšího počtu zabitých trans lidí na světě, je to pro nás opravdu rizikové místo k životu. Zároveň ale také máme své touhy a chceme být milovány, toužíme mít u sebe přítele a chlapa. Jenže mezi touhou, nebezpečím a smrtí u nás existuje skutečně tenká hranice. Protože muži nás zabíjejí. Neexistují žádné záznamy o tom, že by trans ženy zabíjely ženy, jsou to jen muži. Proto ten název.“

Na koncertě věnuje Almaguer titulní skladbu Wey všem přítomným „rovným chlápkům“, ale publiku předkládá také mnohem temnější informace. Například skutečnost, že podle statistik serveru Pornhub jsou v Mexiku videa s trans ženami vyhledávány stonásobně víc než kdekoli jinde na světě nebo že průměrný věk, kterého se v její zemi trans ženy dožívají, je třicet pět let. „Inu a mně je třicet čtyři,“ pronese poté a spolu se Santiagem začnou hrát zmíněnou skladbu. Wey se vyznačuje ztěžklou, dojemnou melodií, ale také slovy jako „dilo fuerte, es importante/ que me quieres y que sepan los demás“ tedy něco ve smyslu „řekni nahlas, je to důležité, že mě miluješ a řekni to i ostatním“. Vzpomenu si, jak o několik desítek minut dříve Almaguer vyprávěla o koncertování mimo mexickou metropoli: „Víš, Mexico City je taková oáza. Není to úplně ideální, pro spoustu lidí je to opravdu těžké, ale ve srovnání se zbytkem země je to oáza rozmanitosti. Ve zbytku Mexika je to pořád hodně násilné a zlé, takže mě vždycky dojme už jen možnost vidět moje lidi, jak chodí na koncerty a snaží si je užít. A jak mi vypráví o tom, co jim chybí, o svých zdravotních problémech, o společnosti. O všem. To pro mě znamená všechno, to je pro mě nejdůležitější. Vidět, že tam ti lidé jsou a snaží se užít si hezký večer uprostřed apokalypsy.“

NIKDO JINÝ

Luisa si pochvaluje veganské jídlo a nepřekvapivě dodává, že v Mexiku to má coby veganka složité. Spolu se Santiagem obdivují moje tetování Motomami, vedle sedí její manažerka Lucía, které všichni říkají Uchi. S tou se Luisa potkala také na festivalu Bahidorá, kde se její život změnil téměř k nepoznání. Znovu opakuje, jak velké štěstí měla a když se ptám na její pozici na mexické scéně, tak rozpačitě potřese hlavou: „V Mexiku máme opravdu velký problém s korupcí a protekcí, navíc je to také velmi rasistická země: všichni naši herci, hvězdy a lidé na veřejnosti jsou bílí, na pódiu běžně nevidíte člověka tmavé barvy pleti, jak zpívá vlastní věci. Hudbu dělá spousta lidí, ale jen málokdo se tím dokáže uživit. Já mám teď tento krásný tým a jsem poměrně organizovaná, někdo se mi stará o všechny věci, o kterých by hudebník neměl přemýšlet. Ale ne každý má tu výsadu, spousta lidí spíš řeší, co bude jíst, než aby mysleli na to vzít si do ruky kytaru a složit nějaké písničky.“

Řeč přijde i na současný trend corridos tumbados, jehož popularita kulminuje na obou stranách mexicko-amerických hranic a získává si skutečně obrovskou pozornost. „Je to tak, nejsem úplně trendy, teď všichni chtějí corridos. Všechny děti to poslouchají a všechny touží po životním stylu plném holek, peněz, drog a zbraní,“ říká Luisa Almaguer. Zmiňuji Natanaela Cana, který mi přijde skutečně talentovaný, což Luisa potvrzuje: „Je to tak, pár jeho desek poslouchám. Má krásný hlas a zajímavý způsob komponování. Každá jeho deska je trochu jiná. Je skvělý, ale je to taky trochu komplikované, protože je doloženo, že ho financují někteří narcos. V určitém okamžiku se to tudíž poněkud komplikuje.“

Luisa a ostatní dojídají a já se pomalu zvedám, za chvíli jim bude začínat zvukovka a vůbec mi to celé už přijde trochu nepatřičné. Nedá mi to ale, a ještě se na závěr znovu zeptám na aktuální Luisinu spolupráci s Damonem Albarnem. „Je to tak, pracujeme na nových písních, na nových věcech. Možná by z toho mohla nová deska, ještě nevím přesně, co s tím budeme dělat,“ potvrzuje Almaguer a pokračuje s poněkud překvapivou informací: „Ale opravdu ráda bych začala pracovat i ve filmu. Je to jeden z mých snů už dlouhou dobu, vlastně nikdy jsem si nemyslela, že budu zpěvačkou, vždycky jsem chtěla být filmařkou. Život plyne a ocitla jsem se v této pozici, ale někde hluboko v sobě mám tu touhu věnovat se filmu, možná kameře nebo psát scénáře. Myslím, že to je opravdu to, co skutečně chci dělat. Mám za sebou několik malých rolí, ale je opravdu složité najít filmy, ve kterých se cítím být zastoupená. Musím to začít dělat sama, protože brzy budu stará a nikdo se mnou nebude chtít pracovat. Pro lidi, jako jsem já, žádné role neexistují, takže je musím začít psát sama.“ Po osobním setkání a koncertě vlastně nepochybuji o tom, že se tak stane. Natolik jsou její klidná síla, důstojnost a integrita nakažlivé. Určitě je to dáno i jejím životním příběhem, nic jiného, než si příležitosti vytvářet sama jí totiž nezbylo. Nikdo jiný to za ni neudělá.