Robert Kozler (Mezi ploty): Chtěl jsem změnit svět. Začal jsem na psychiatrii.

Festival Mezi ploty vznikl z víry, že umění může měnit svět. Jeho zakladatel Robert Kozler v rozhovoru popisuje, jak se z bourání tabu stala platforma pro pomoc, proč nestačí jen mluvit o duševním zdraví a co všechno obnáší udržet při životě jednu z největších kulturních akcí svého druhu ve střední Evropě.

Uvažuju, jak začít… To, že hlavní myšlenkou festivalu Mezi ploty je destigmatizace duševních nemocí, to se ví. Podepsal byste to? A je to důležité? Anebo se budeme bavit o tom, že přístup k chorobám tohohle druhu se mění? Pokud ano, jak?

Já bych začal osobní historií, která možná osvětlí, jak vlastně myšlenka na destigmatizaci pomocí umění vznikla. Když mi bylo osmnáct, což bylo v roce 1988, měli jsme s kamarády skoro dvouměsíční oslavu maturitních zkoušek. Pro mě tenhle prodloužený večírek skončil, když jsem si uvědomil, že teplota čtyřicet stupňů není způsobena přemírou alkoholu, ale nemocí. Snažil jsem se z oslavy odjet, ale nebylo to snadné. Měl jsem úplně zkreslené vnímání reality – strom, co stál vlevo, se mi například jevil vpravo. Kamarádi mě rovnou odvezli na Bulovku, kde konstatovali klíšťovou encefalitidu. Nebýt tohoto okamžiku, asi bych tak brzo Mezi ploty nezaložil. Tahle osobní zkušenost s porušenou psychikou kvůli nemocnému mozku byla jedním ze zásadních impulsů, když se na to zpětně podívám.

Nejdůležitější ale byl můj vztah k umění. Jako kluk jsem hltal filmy s Robertem Redfordem nebo Paulem Newmanem o chlápcích, co se rozhodli změnit svět, anebo Formanovy. Ty mě přivedly k myšlence, že i já na tuty změním svět. No a začal jsem na psychiatrii.

Destigmatizace je obrovsky důležitá a je klíčovou součástí Mezi ploty. Nejde nám ovšem jenom o ni. A taky je třeba říct, že se poslání a myšlenky festivalu vyvíjejí v čase. Když jsme začínali v bájném roce 1992, byla stigmatizace duševně nemocných hodně silná a prostředí bohnické léčebny bylo tabu – nehostinné, trochu tajemné místo, kam může společnost odklidit nemocné, ale i nepřizpůsobivé jedince. Takže prvotní snahou bylo otevřít tohle prostředí, propojit světy za ploty a před ploty a zrušit tabu, které obklopovalo duševní nemoci. A myslím si, že se to do značné míry podařilo – samozřejmě nejenom díky festivalu Mezi ploty.

Pak jsme v určitém okamžiku cítili, že jenom bourání bariér a destigmatizace už nestačí. Lidi sice o duševním zdraví víc mluvili, nebáli se tolik přiznat psychické problémy, ale současně nevěděli, kde, u koho hledat pomoc. Takže jsme se v roce 2014 rozhodli daleko více zapojit duševní zdraví do festivalového programu. Od té doby zveme psychology, psychiatry, terapeuty a taky peer konzultanty – to jsou lidi, kteří sami zažili duševní nemoc a rozhodli se pomáhat ostatním –, kteří mezi koncerty přímo komunikují s návštěvníky v rámci neformálních přednášek a debat. Cílem je nejen lidi informovat o duševních nemocích a jejich léčbě, ale taky jim umožnit zorientovat se ve službách, které jsou v téhle oblasti k dispozici. Možná byste se divili, jak velký je o tyhle diskuze mezi návštěvníky zájem.

A konečně v posledních letech se snažíme taky víc reagovat na to, co se děje ve společnosti, protože si myslíme, že něco jako „duše společnosti“, její hodnoty, dost silně souvisí s duševním zdravím jednotlivců. Proto jsme například loni ve spolupráci s patronem festivalu Václavem Marhoulem přišli se sérií debat s významnými osobnostmi, které podle nás humanistické hodnoty ztělesňují.

VELKÉ ŠKOLY

10 scén, více jak 100 účinkujících, před covidem jich bylo ještě více. Ono to možná není na první pohled znát nebo se o tom moc nemluví, ale váš festival je poměrně velká hra, tahle čísla nejsou obvyklá, pokud vynechám první ligu klasických festivalů typu Rock for People nebo Colours of Ostrava. Jak těžké je tohle dělat, shromáždit tým schopných lidí? Nechci abychom oslavovali ty, kterých se to týká, spíš mě zajímá, jak těžká práce to pro vás je? Delegujete, dohlížíte, nebo je to celoroční byznys?

Je fajn, že zmiňujete Rock for People. S nimi jsme začínali v podobné době a dodnes o sobě víme a lidsky se podporujeme. Tím nechci oba festivaly srovnávat, protože mají jiný charakter a jiné ambice, ale vnímám Rock for People jako projekt, který vytvořili kamarádi na zelené louce, bez nějakých trumfů v rukávu – a to je mi nesmírně sympatické.

Na letošním ročníku Plotů opravdu bude víc než stovka účinkujících – mezi nimi taková jména jako Lucie, Divokej Bill, Kateřina Marie Tichá, No Name, Adam Mišík, Berenika Kohoutová, Marpo, Martina Pártlová, Midi Lidi, Tomáš Klus, Vanua2, Xindl X, Poletíme? A máte naprostou pravdu – organizovat takhle rozsáhlý festival není nic snadného. Je to náročná celoroční práce a shromažďování schopných a ochotných lidí je její klíčovou součástí, i když máme jádro týmu, které je poměrně stabilní.

Myslím, že si málokterý návštěvník dokáže představit, co všechno se za vznikem dvoudenní akce skrývá. Hned po skončení každého ročníku musíme přesvědčit naše klíčové partnery, že pro ně podpora festivalu měla smysl, protože jedině tak nám zůstanou věrní. Pak během celého roku sháníme další partnery ze soukromého sektoru, jsou to desítky, stovky e-mailů, telefonátů, schůzek. Současně musíme získat podstatnou podporu i z veřejného sektoru – a to znamená napsat a podat řadu žádostí o dotace nebo granty. Žádáme například hlavní město, ministerstvo kultury, někdy i ministerstvo zdravotnictví či Evropskou unii. A nikdy dopředu nevíte, v jaké míře uspějete. Paralelně s tím musíte jednat s potenciálními účinkujícími, připravovat se dramaturgicky. V tomhle musíte postupovat dost plánovitě, třeba už loni jsme začali oslovovat umělce, aby vystoupili na festivalu v roce 2027. K tomu komunikujete s médii a připravujete reklamní kampaň. Takže přestože se dost věcí snažím delegovat, tak se celý rok nezastavím, a tu a tam mám co dělat, abych nevyhořel dřív, než se akce vůbec uskuteční.

Platí ještě, že akce je benefiční, vystupující si berou snížené honoráře, zůstávají prostředky po zaplacení celého náročného cirkusu?

Tak on se festival ve srovnání s ranými ročníky výrazně zprofesionalizoval a my nemůžeme po slavných umělcích chtít, aby u nás hráli zadarmo nebo za pakatel. Přesto musím říct, že se pořád setkáváme s tím, že nám vystupující vycházejí vstříc, zvlášť když cítí, že to fakt potřebujeme. Vzpomenul bych třeba Tomáše Kluse, který když jsme byli v důsledku covidu ve značných potížích, na akci zahrál za dopravu. Taky kapela Divokej Bill nás jednou podpořila zcela bez nároku na honorář. Já si osobností tohoto typu vážím, protože někteří umělci sice hodně mluví, ale není to podložené žádným osobním nasazením. Projekt Mezi ploty má výhodu v tom, že svým charakterem přitahuje lidi, kteří nepodporují všeobjímající idiocii současného světa a chápou, jak důležitá je schopnost a ochota pomáhat.

Kromě toho jsou některé umělecké osobnosti skutečnými přáteli Plotů a dělají pro nás víc než jenom účinkování. Při restartu po pandemii nám kromě záštity a podpory pana prezidenta Petra Pavla obrovsky pomohl zejména Václav Marhoul, když se nejenom stal patronem festivalu, ale věnoval mu i vlastní čas a energii. Prostě není to patronství jenom na papíře, ale je podložené skutky. Václav je příkladem umělce, který by nedokázal žít s pocitem, že jenom tvoří skvělé filmy, snaží se totiž být vždycky na místě, kde je to potřeba. To je i pro mě velká škola.

Navíc do týmu po covidu přišli i další lidé, kteří mi vedle Václava pomohli nastartovat jednání se sponzory, taky se podařilo získat partnery, kteří nejen že posílají peníze, ale aktivně pomáhají, snaží se být do projektu zapojení.

ABY VŠECHNO ŠLAPALO

Jsme sice především hudební magazín, ale taky šířeji kulturní. Zkuste vytáhnout pár věcí z dalšího programu, který není tolik vidět, není tak “hvězdný”.

Tady bych zdůraznil tři věci. Zaprvé Mezi ploty je taky divadelní festival a má zajímavý program, nejenom v kamenném Divadle za plotem, ale i na venkovních scénách. Letos jsme se rozhodli s předstihem oslavit nedožité devadesátiny prvního českého prezidenta a dramatika Václava Havla prostřednictvím tří představení tří souborů. Zvlášť bych vypíchl Antiwords, inspirované Havlovou Audiencí, které přivezou Spitfire Company, jeden z nejvýraznějších českých souborů fyzického a experimentálního divadla. A Havla připomene také Vršovické divadlo Mana a Divadlo na druhém tahu. Celkově divadelní Ploty uvedou barevnou směs – od kabaretu divadla Vosto5 přes loutkovou Damúzu či stand-up comedy Ester Kočičkové po seniorská divadla.

Zadruhé je to program pro duševní zdraví. Letos se na něm podstatně podílí organizace Zahrada pro duši, kterou zřizuje hlavní město, a budeme v něm klást velký důraz na duševní zdraví dětí a mladých lidí. Takže se bude debatovat třeba o ADHD, sebepoškozování či závislostech v dospívání. Přednášky a diskuse doplní Relaxační zóna se spoustou aktivit proti každodennímu stresu.

A zatřetí jsme moc rádi, že Václav Marhoul bude pokračovat ve své sérii debat Tuláci po hvězdách, do které se loni zapojili plzeňský biskup Tomáš Holub, novinářka Daniela Drtinová, přední psychiatr a vědec Jiří Horáček, a dokonce prezident Petr Pavel. Seznam letošních hostů ještě není uzavřený, ale už víme, že k nám opět zavítá pan prezident, tentokrát s bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou.

Ani hudebníky jsem ovšem zdaleka nevyjmenoval všechny. Nebude chybět například kapela Sto zvířat, která k nám už neodmyslitelně patří, velké přátelství nás pojilo s jejich frontmanem Honzou Kalinou, který bohužel před pár lety opustil tento svět. Jejich dvorní textař Tomáš Belko, další velký kamarád, nám hodně pomáhá s reklamní kampaní, a navíc spolu s Lukášem Pavláskem na akci zahraje s nezaměnitelnou Předkapelou Teambuilding. A vzpomenout musím taky DJe Roxtara, který pro festival bezplatně natočil klip, co za čtyřiadvacet hodin dosáhl více než 200 tisíc zhlédnutí.

Chci říct, že cítíme velkou vděčnost a pokoru vůči všem, kteří nás podporují. Díky nim víme, že Mezi ploty není dílem jednoho malého týmu, ale daleko širšího okruhu lidí, včetně opravdu významných osobností.

Bohnický areál je působivý sám o sobě, počítám, že už tam znáte každý kout. Kde to máte nejraději, aniž bychom vám brali klidné zákoutí, kde je možné si v průběhu vydechnout, pokud něco takového je?

Víte, během festivalu si moc nevydechnu. Zdržuju se většinou v našem „štábu“ v budově divadla a dohlížím na to, aby všechno šlapalo, jak má. Anebo něco řeším u scén, když nastane potíž, kterou nezvládají kolegové. Šanci projít se v areálu mám spíš před festivalem, když tam jdu třeba na obhlídku s potenciálním partnerem, nebo po akci, když se provádí úklid a demontáž pódií. Jasně, znám to tam a mám docela rád taková ta místa trochu vzdálenější od hlavního vchodu, třeba u vodárenské věže nebo u statku, kde se chovají koně na hipoterapii. Samostatná kapitola je hřbitov, který ve mně vyvolává vzpomínky na dekadentní básníky konce 19. století. I když ten se nenachází přímo v areálu...

LIDI, O KTERÉ SE DÁ OPŘÍT

Mezi ploty je největší festival pro podporu duševního zdraví ve střední Evropě - platí to pořád? A jsou podobné podniky i jinde, jezdíte na nějaké?

Ano, určitě je největší, zvlášť z hlediska počtu lidí, kteří se na něm najednou shromáždí, a počtu umělců, kteří za ty dva dny vystoupí. A celkově kulturních akcí podobného rozsahu se zaměřením na duševní zdraví není v Evropě mnoho. V posledních letech jsme měli díky programu Kreativní Evropa šanci seznámit se s festivalem scénických umění a duševního zdraví l’Altre, který se koná v katalánské Barceloně, a mezi organizátory je i dáma, kterou nám Španělé odlákali z Čech. Je to festival menší než Mezi ploty a hlavně divadelní, ale je zajímavý tím, že vyhlašuje otevřené mezinárodní výzvy, na základě kterých vznikají některá představení speciálně pro něj. A pak je určitě významný irský festival Fortnight, s nímž spolupracujeme na současném evropském projektu, který se týká divadla a duševního zdraví. Ten má dost odlišnou koncepci než Mezi ploty, protože se skládá z mnoha menších akcí na různých místech, které jsou rozprostřeny do čtrnácti dnů. Takže hledíme i za hranice a jsme otevření různým inspiracím.

Bude se festival do budoucna nějak měnit, vyvíjet, chystáte se ho předat?

Myslím si, že základní koncepce festivalu, tedy propojení kvalitního umění s podporou duševního zdraví a humanistických hodnot, zásadní změnu nepotřebuje. Ale snažíme se reagovat na společenský vývoj a na to, jak se u nás mění vnímání duševního zdraví a duševních nemocí. V tom určitě budeme pokračovat i v budoucnosti. Program festivalu bude taky ovlivňovat to, jak silná bude podpora města, sponzorů atd. a nakolik se nám bude dařit zapojení do mezinárodních projektů. V roce 2028 například podle všeho budeme moct uvést minimálně tři představení související s duševním zdravím z několika evropských zemí. Samozřejmě kdyby nastal nějaký šok typu, že by byl bohnický areál předán k zastavění developerům, stáli bychom před vážnými rozhodnutími.

Co se týče předávání – podívejte se, mně je pětapadesát a na rozdíl od mnoha pracovníků „ejč ár“ si nemyslím, že to je věk, kdy člověk patří do šrotu. Chci tím říct, že mám pořád dost energie na to, abych káru Mezi ploty s naším týmem táhl dál. Pokud to bude za deset nebo patnáct let jinak, budeme hledat řešení. Osobně si myslím, že festival bude pokračovat – prostě proto, že to je smysluplný projekt postavený na dobrém nápadu.

Kdy naposledy jste měl pocit, že jste se zbláznil?

Někteří lidé si asi myslí, že jsem blázen už proto, že skoro pětatřicet let věnuju většinu energie jediné věci, jednomu projektu. Možná že kdybych se s podobnou vervou vrhl do komerčních aktivit, válel bych se celoročně na pláži. Ale vážněji: Dost špatně psychicky jsem na tom byl, když udeřil covid, festival se nemohl několik let v normální podobě konat a nebylo vůbec jasné, jestli se jej podaří znova nastartovat. Nakonec pomohlo to, že okolo mě byli lidé, o které jsem se mohl opřít. A když se loni po pár letech konaly pořádné Ploty, ze kterých měli návštěvníci evidentně radost, tak jsem zase cítil, že ta práce stojí za to.