The Breath: „Tady je moje srdce, tak si posluž.“

„If it all falls tomorrow, be glad of today.“  Od chvíle, kdy jsem objevila The Breath, a s ohledem na dnešní zjitřenou dobu, se ke mně ten verš vrací čím dál častěji. Stejně jako jejich píseň Too Many Have Gone. Skladby irské zpěvačky Ríoghnach Connolly a manchesterského kytaristy Stuarta McCalluma nejsou útěšné v běžném slova smyslu. Pracují se ztrátou, pamětí, vykořeněním i osobními a historickými traumaty, ale bez přepjatého patosu.

Connolly, držitelka ocenění BBC Folk Singer of the Year, zpívá s odzbrojující syrovostí, zatímco McCallumova práce s kytarou posouvá britsko-irský folk směrem k ambientu, jazzu i současné alternativě. O jejich neukotvenosti ostatně vypovídá i to, že se v Česku objevují v naprosto odlišných kontextech: od festivalů Spectaculare a Respect až po letošní Folkové prázdniny. Zatímco Ríoghnach Connolly vyrůstala v tradiční irské hudební rodině a prošla třeba formací Afro Celt Sound System, Stuart McCallum procestoval svět s The Cinematic Orchestra a spolupracoval s hudebníky od Jordana Rakeie, Manu Delaga po Kennyho Wheelera i Petera Gabriela. Označení alt folk tak v případě The Breath funguje spíše jako výchozí bod jinak dosti nepředvídatelné cesty.

Nedávno jste vydali živou nahrávku Live at New Century, zatímco vaše poslední studiové album Land of My Other vyšlo už v roce 2023. Jak to vypadá s novým materiálem?
STUART: Píšeme. Máme spoustu nápadů, ale chybí nám čas. Je to kombinace práce, rodiny, i toho, že oba hodně koncertujeme. U poslední desky pomohl lockdown, prostoru bylo víc. Teď jsme neustále na cestách a teprve jsme si uvědomili, kolik času to vlastně zabírá.