S Tomášem Staňkem, autorem a ilustrátorem knihy Periferní průvodce Prahou, si povídáme o jeho lásce k městu, proměnách pražských zákoutí a neotřelém pohledu na známá místa, která nejdou jen popisovat.
Na podzim mu vyšla kniha s názvem Periferní průvodce Prahou, kde krátkými texty a detailními autorskými ilustracemi mapuje padesát sedm neotřelých městských zákoutí, pozoruhodná publikace se nedávno dočkala také nominace na cenu Magnesia Litera. S Tomášem Staňkem, ilustrátorem, výtvarníkem a polovinou rapového dua Dvě Slunce se potkáváme za nevlídného lednového odpoledne kousek od Palackého náměstí. Jakožto dva rodilí Pražáci si společně notujeme o lásce k letním nocím, kdy nám rodné město připadá jako velký obývák, hodnotíme pražská sídliště, dojímáme se nad městskou divočinou a smutníme nad měnícím se charakterem míst, která jsme měli rádi. Jak se dá toulat po známých končinách a vidět nové věci? Proč plot není překážka? Co jsou Rychlé šípy dnešní doby? A jak to, že knížka, navzdory názvu, není průvodcem?
V Praze ses narodil a vyrostl jsi tu. Jsou nějaká místa z dětství, ke kterým máš hlubší vztah? Taková, která pro jiné lidi vůbec nemusí být zajímavá, ale pro tebe jsou?
Vyrůstal jsem na Malvazinkách, to je taková docela roztomilá, vesnická čtvrť plná náměstíček, jsou tam spoty jako psí louka, místy přechází v les. Občas jsem se tam i po letech procházel s prarodiči a bylo hezké se vracet a pozorovat, kde vyrostly nové bezdomovecké příbytky, spoty, kde se dá udělat oheň… Pak jsem chodil do oddílu, kde jsme docela hodně blbli v různých místech po Praze. Původně jsme měli klubovnu v Dejvicích, pak ve Střešovicích a později jsme se taky hodně pohybovali kolem Žižkovské věže. Pak jsem začal dělat graffiti, takže jsme začali prolézat více míst. Hodně se spolužáky z gymplu, ten byl u Palmovky, takže hlavně tam. Jedním z našich oblíbených spotů byl takový železniční koridor u vrchu Hájku, na kterém je kolonie Kotlaska. Jezdí tam vlaky a jsou tam dlouhé zdi, tam jsme chodili malovat po obědovkách. Tak tam to mám třeba hodně rád.
Zní mi to tak, že jsi tu tendenci ohledávat neobvyklé trasy a zákoutí měl už odmala…
Já jsem totiž hodně četl Rychlé šípy. Dědeček mě tím celkem důkladně nakrmil a to chození do oddílu mi přišlo super, protože vychází z podobné myšlenky. Odtud mám asi zálibu v nočním běhání po městě a lidi, kteří dělají graffiti jsou pro mě Rychlé šípy dnešní doby. Dělal jsem o tom dokonce diplomku – velký komiks, co se jmenuje Prázdniny a je to takový hybrid mých vzpomínek na grafáče a příběhu Rychlých šípů. I když jsem nevyrůstal v centru, třeba ty grafáče se hodně odehrávaly právě tam. Scházeli jsme se na Scéně, dávali jsme Nové Město, Staré Město, Rybí čtvrť…
O „vy víte koho“ nejde, s Matejem Drličkou jsme se spojili zejména proto, že 21. července proběhne v Obecním domě první pražský koncert pod hlavičkou festivalu Viva Musica!, který Drlička založil již před více než dvaceti lety a v rámci jeho programu přivezl do Bratislavy desítky výjimečných osobností.
S Marianom Hrnčiarom, jedným z organizátorov skalického Festu Maringota, som sa v očakávaní ďalšieho ročníka rozprávala o mimoriadne príjemnej atmosfére a line-upe nabitom zahraničnými menami. Nezaobišlo sa to však ani bez hodnotenia neutešenej situácie na Slovensku.
Pokud jste se s Anthonym Bourdainem setkali v češtině, jeho košatý jazyk vám s největší pravděpodobností zprostředkovala překladatelka Jiřina Stárková. S charismatickým kuchařem sdílí potřebu intenzity i touhu odcházet z večírku vždy poslední. Měla na Tonyho, jak mu familiárně po letech strávených s jeho texty říká, někdy crush? Co nejhoršího podle ní kdy vzal do pusy?
Rozhovor o mateřství, zdánlivých hloupostech a šnecích, kteří kolem nás chodí velmi těsně.
S kytaristou Dominikem Klesou došlo na inspirativní rockové formace a početné nerdské záliby, které se promítly do nové desky, ale nejen to. O cestování, skladatelských finesách nebo o politickém tlaku v okolních zemích.
Tenhle rozhovor vznikl k příležitosti vydání alba We Are Together Again, které pro mě v tichosti potvrzuje vše, co si s Willovou tvorbou spojuji: trpělivost, pozornost, a hluboké, trvalé odhodlání k propojování lidí, míst, a neviditelných nitek, které je spojují.