Leni Riefenstahl a prostocviky dějin (Letní filmová škola 2026)

Pondělí na Filmovce se probudilo zklidněné nočním deštěm i odjezdem víkendového návštěvnictva. U snídaně mě kamarád lákal k vodě, ale odolal jsem a vyrazil na plánovanou projekci. I ve zhlédnutém filmu jsem si trošku koupání užil. Černobílá sekvence plavců a skokanů do vody byla tak nádherná, až se mi zatajil dech: dokonalá atletická těla se nadlidsky vznáší ve vzduchu, protisvětlo rýsuje osvalené křivky, kamera elegantně sjíždí spolu se skokanem. Takovou krásu jsem už dlouho neviděl.

Programová sekce Příběh jednoho filmu je letos věnována Olympii Leni Riefenstahl, dokumentu z letních olympijských her v Berlíně 1936. Jeho dva díly – Přehlídka národů a Oslava krásy – nabídl program o víkendu. Já sedím v Redutě na dokumentu Riefenstahl režiséra Andrese Veiela z roku 2024, který vznikl na základě rozsáhlého osobního archivu režisérky zesnulé až po přelomu milénia. Vypravěčský voiceover popisuje zvláštní charakter této pozůstalosti – část je až obsesivně katalogizovaná a uspořádaná, část chaotická a neprobraná.  Silně estetizující a idealizující pohled, kterým záběry Olympie vytváří spektakulární nádheru fyzicky dokonalých těl, jako by Riefenstahl obracela i ke svému životu. Nikdy o něm vysloveně nelže, ale pečlivě vybírá to vhodné, krásné a zbytek ponechává ve změti dějin.

Vypráví o sobě příběh idealistické a cílevědomé ženy, jejímž cílem bylo nacházet a oslavovat krásu těla i ducha. Jednou z hlavních aktérek propagandy nacistického režimu se stala pouze historickou shodou okolností – nechala se strhnout magnetismem Adolfa Hitlera, ale rozkazy by plnila stejně pro Roosevelta nebo Stalina. Ze svého veřejného obrazu však už vynechává to, co odkrývají neroztříděné zvukové záznamy rozhovorů – natáčet chce o kráse, ne „o kriplech“, a věřit máme jí, ne žádným „cikánům“.

 Zhlédnutí dokumentu rozebralo jednoduchou rovnici Riefenstahl = nacismus = holocaust a ukázalo komplexní osobnost se zápalem pro umění, ač trošku naivním a zaslepeným. Záběry sedmdesátnice, která se s dětskou radostí rozplývá nad švenkerem kamery v Triumfu vůle, jsou skutečně fascinující. Stejně tak je zajímavá její role v poválečném Německu: když se na konci sedmdesátých let v prvním televizním rozhovoru skoro rozbrečí, jak zraňující bylo zhroucení ideálů, kterým desetiletí zapáleně věřila, mluví ke zkušenosti značné části německé populace, která ji za to zavalí podporujícími dopisy.

Otázku, jak pracovat s odkazem takto problematických tvůrců, si na Filmovce klade nejen Veielův dokument, ale i doprovodná diskuze „Pomníky, nebo cancel? Jak uvádět kontroverzní filmy a kontroverzní tvůrce.“ Případ Riefenstahl ukazuje, jak složité je od sebe rozplést obsah a formu díla – i Olympie, na první pohled méně problematická než Triumf vůle, totiž ve své formě oslavuje ideál krásy, výkonnosti, „zdravosti“ árijských těl a síly davových nadosobních celků. „Je třeba jí přiznat kredit, že byla nesmírně vizuálně vnímavá a talentovaná a uměla režírovat veliké masy lidí, což neumí a nechce dělat každý režisér. Ve 30. letech to můžeme vidět v hollywoodských muzikálech Busbyho Berkeleyho, kde se těla tanečnic skládají do květin nebo sněhových vloček. Ona to ale přeložila do služby režimu,“ kontextualizuje její tvorbu filmová teoretička Šárka Jelínek Gmiterková. Uvedení Olympie i Veielova snímku mě přesvědčilo, že dává smysl se Riefenstahl a dalšími spornými tvůrci zabývat – promýšlet jejich vizuální, narativní i propagandistické strategie, které dnes znovu zlověstně začínají nabývat na síle.