Beata Bocek: Znovu potkat sama sebe

Českotěšínská rodačka Beata Bocek vydala po téměř deseti letech desku, tentokrát výhradně sólovou. V intimní cestě do svého nitra hledá své malé já, vlastní hranice nebo jen čirou radost z možnosti tvořit.

S Beatou se potkávám před její oblíbenou kavárnou Avion. Sedí na patníku, za zády jí protéká Olše a rozděluje Těšín na dvě poloviny. Je neděle a kavárna má zavřeno, za pár minut už ale sedíme na polské straně v podniku, do kterého jsem chodila ještě na střední škole. Stejně jako bezmyšlenkovitě procházíme z jednoho státu do druhého, přepínáme při objednávání kávy z těšínského nářečí do polštiny. Mezi knihami a dřevěnými trámy si povídáme o její nové desce Bílo, která vyšla u Indies Scope, jazyku, vztazích, a taky o znovuobjevování sama sebe.

Stejně jako ty pocházím z polské menšiny žijící v pohraničí a odjakživa v sobě řeším, kdo vlastně jsem. Ty v tom máš jasno, nejvíc ze všeho se cítíš být Slezankou. Opravdu neinklinuješ k ani jedné národnosti?

Vycházím z toho, že žijeme ve Slezsku, takže stejně jako jsou Moravané nebo Češi, tak já jsem Slezan. U nás doma se mluvilo ani ne polsky, ani ne česky, ale po našemu, což je slezské nářečí. Ale v podstatě čtyřicet tři let žiju v české komunitě, Slezsko jsem navíc opustila už v devatenácti. I se svými dětmi mluvím česky, a tak se čeština stala i mým mateřským jazykem. Ale nedělá mi problém přepínat z jazyka do jazyka, oba mi poskytují domov. Když jedu do Polska nebo slyším polštinu, je mi to taky blízké.

Přitom ve tvé tvorbě dominuje právě polština. Je ti v ní přeci jenom líp?

Je to asi proto, že je zpěvnější, melodičtější a texty samotné mi naskakují spíše v polštině než v češtině. Ale spíš záleží, v jakém jazyce mě napadne první verš. Jednou za čas se třeba objeví i anglická fráze, nemusím nad tím moc přemýšlet.

Kromě angličtiny už jsi použila také švédštinu nebo francouzštinu, nejčastěji ale zpíváš v takzvané svojštině. Kde se tento jazyk bere a má nějaký lingvistický systém?

Není to dávno, co jsem seděla doma na schodech a zpívala si píseň od Zuzany Navarové: „Sedávám na domovních schodech, zpívávám v krásných cizích slovech, kterým jenom sama rozumím.“ Je to můj jazyk, který si vymýšlím, vzniká nahodile. Samohlásky a souhlásky se nějak sejdou, nějak je opakuju a vzniká jakási zkomolenina a popěvky. Myslím si, že to vychází i z období, kdy jsem v dětství poslouchala anglické písničky, jejímž textům jsem nerozuměla a vytvářela si pak vlastní verze slov.