Jan Švihálek (Band of Heysek): Zvukaři v Americe neřeší kraviny

Syrové a špinavé blues Band of Heysek nelze přeslechnout. Už třetí album v řadě, letos vydané Sticky Ricky, nahrávali ve Spojených státech, přímo v Hill Country v severním Mississippi, oblasti proslulé hypnotickou podobou žánru. Brněnská formace dokázala postupně proniknout do míst, kde je hudební komunita i ve 21. století velice uzavřená a jen obtížně buduje kontakty s okolním světem. S lídrem Janem Švihálkem jsme ale naše putování začali o poznání jižněji, v argentinském Buenos Aires. 

Když se dneska řekne blues, co je v tom slově pro vás živé, osobní a naopak, co už je klišé, které vám vadí?
Klišé je pro mě to, jak blues chápe mainstream. Mainstream ho vidí blíž k blues rocku a technickému předvádění, což je pro mě v podstatě mrtvá hudba. Může být zajímavá zvukově, ale hudebně nic nezbylo. Nechci říct, že mi to vyloženě vadí, ale spousta lidí tvrdí, jak miluje blues, a pak z nich vypadne, že znají akorát Joea Bonamassu. Nejživější jsou pro mě naopak samotné kořeny, ze kterých žánr dodnes čerpá. Původní rytmus, trans, podstata toho, čím africká hudba pro lidi byla. Vyvinul se různými směry, ale ten původní mě fascinuje nejvíc. V Clarksdale v Mississippi je na stěně krásný mural s nápisem „Blues is the roots and music is the fruits“. A tyhle kořeny, sahající až do Afriky, se zpracovávají pořád.

Nějakou dobu jste strávil v Argentině. Jak se hraje blues v jihoamerické zemi? Jak tam na na něj lidi reagují, protože o Jihoameričanech je známo, že si celkem v pohodě vystačí se svou vlastní hudbou...
Blues je v Argentině strašně populární. Konkrétně v Buenos Aires blues opravdu žije, jsou tam kluby, spousta fandů. Latina je tam velmi populární, ale také ten španělsky zpívaný rock a rock’n’roll, „rock nacional“. A právě ty jejich místní hvězdy, které mimo Argentinu nikdo nezná, na blues neustále odkazují. Já tam měl sezónní práci, učil jsem na horách lyžování, ale mimo sezónu jsem pobýval v Buenos Aires a hrál na ulici s kapelou. Výdělek tam není v klubech, ale právě na ulici. Je to ale dřina, od čtyř do osmi drhnout ty stejné písničky. Zajímavé je, jak tam pojímají rytmus. Náš basák, taková místní figurka, vždycky říkal, že rytmus musí být crocante, křupavý, trošku skočný, a je fakt, že v jejich podání zní blues hodně rytmicky, má to takový lehčí nádech.

Co hudebně nejcennějšího vám ten pobyt dal?
Když hraješ rok pořád na ulici na slide, zásadně ti to posune techniku. Nejsem žádný technický hráč, ale dalo mi to určitou rutinu. Zautomatizuješ si strašnou spoustu věcí. Pak už nepřemýšlíš nad strukturou písniček, kam co jde, kde se co a jaký akord hraje, prostě je to zautomatizované. Co se zpěvu týče, když zpíváš na ulici tak, aby to bylo slyšet, aby ti lidi reagovali, aby to nějak znělo, ten hlas ti to taky docela vycvičí. Samozřejmě to byla úžasná zkušenost i co se týče poznání hudebního prostředí v Argentině. Třeba když je napsané, že koncert začíná v osm, tak mezi řádky se ví, že tam nemáš chodit dřív než v devět a všichni ostatní přijdou v deset.