Cestovka na doma: Big Apple k sežrání, květen 2019

Výchozí bod Chelsea Hostel. Poměr cena/výkon ideál, se snídaní, která se už po třech dnech zajídá. Legendární Chelsea Hotel je o tři ulice vedle, ale Leonard Cohen s Janis Joplin ani jiní milenci v jeho pokojích už vášnivé dny a noci neprožívají. Hluk kladiv a sbíječek múzy zaplašil. První noc ve skromném jednolůžkovém pokoji a pod tenkou peřinou zní Chelsea Hotel No. 2 a Dylanova Sara.

Nová turistická atrakce New Yorku nr. 1, pěší korzo High Line je coby kamenem, brzy ráno bez davů. Je tu ale příjemně v jakoukoliv denní dobu. Strawberry Fields v Central Parku, Times Square, Empire State Building, Žehlička, lodní kyvadlovka Staten Island Ferry kolem sochy Svobody… seznam dalších povinných must see dle většiny bedekrů se postupně krátí. Mechanické odškrtávání, bylo viděno, dokud Památník 9. září nepřinese emočně silný zážitek, na který se dopředu připravit nelze. Ani na druhý pokus. Oči vlhnou a hektolitry hučící vody padají do nikam.

V Chelsea je blok ulic s více než stovkou galerií. Projít vše je nemožné. Pár jmen utkví v paměti (karty fotoaparátu), Sanya Kantarovsky, Louis Fratino nebo Mark Manders. Pár výstav v daný okamžik zaujme, zatímco jiné jsou zapomenuty hned při příchodu do další, jen o vchod vedle. Doporučené dávkování je pozvolné, hodinka obden. Je třeba se šetřit, jelikož na větší kunsthistorií prověřená sousta dojde v MOMA. Pohled na originály Jacksona Pollocka a Marka Rothka rozptýlí laickou domněnku, že tohle by přece namaloval každý. První kubistický obraz je další milou povinností. Budova Guggenheimova muzea od amerického modernisty Franka Lloyda Wrighta přebíjí obsah. Možná i proto, že výstava fotografa Roberta Mapplethorpa, který na začátku sedmdesátých let jen stěží přemlouval hoteliéra v Hotelu Chelsea, že svými fotografiemi zaplatí činži, se teprve chystá. Jako bolestné poslouží výstava portrétů Your Mirror v International Center of Photography. Frustrovaný cirkusový trpaslíkBruce Davidsona a slavná Flower Child od Marca Ribouda. A když už se umění zajídá, ale ještě by to chtělo, přijde vhod The Earth Room, stálá výstava Waltera de Marii. Newyorčané mohou nad souvislou vrstvou navezené hlíny kontemplovat jako při modlitbě od roku 1977. Je čas cestou do postele odlehčit. Noc je ještě mladá a New York never sleep. Šalalala – šalala - Midnight in Chelsea.

Seznam všeho nezbytného je proškrtaný odshora dolů, dosud nepostradatelná mapa je pomačkaná a otrhaná v záhybech. Dál už nejsou potřeba. Ráno se dá nečinně trávit ve Washington Square Parku a protáhnout do oběda. Jen pozorovat šachisty, muzikanty, divadelníky, pejskaře, tai-chisty. Odpoledne strávit v Lower East Side a v East Village, jestli třeba v Saint Mark´s Place stále ještě nečeká Mick Jagger na své přátele nebo někde nekvílí zatím neznámý básník. Večer pak zabloudit v uličkách West Village, které zalévá světlo zapadajícího slunce. Posvátná zlatá hodinka pro fotografy. A přitom po celý den objevovat street art Eduarda Kobry a zjišťovat, kde dělají nejlepší pizzu. Toto opakovat po zbytek dnů.

Rušné osmimilionové město má svůj řád, který neskutečně uklidňuje. „Nemůžete čekat, až se rozhostí ticho. V New Yorku ani nikde jinde. Musíte si své ticho vytvořit sami,“ píše norský polárník Erling Kagge pod dojmy z města ve své knize Radost z ticha. A tak si jindy zase přivstat a vyčkávat rozbřesk na Brooklynském mostě. I New York přeci někdy musí spát. Dát si ranní kávu na Jay Street v Brooklyn Roasting Company, nejlepší kávu ve městě. Nakonec i Rough Trade, nejlepší store s hudbou ve městě, je právě v Brooklynu. Hraje Protomartyr. Najít i tady ticho vyžaduje silnou sebekázeň.

Uteklo to. Poslední noc. Sen o Chelsea Girls a sametový hlas Nico. Zamilovat se je tak snadné.

Zobrazit
15 fotografií