Almost like in Almost Famous

Pokud zvládnete vidět domácí kapelu plus minus desetkrát a ze dvou metrů od mikrofonu opakovaně plakat, pokaždé v jinou chvíli, je vymalováno. A pokud koncert dělá jeden z autorů Prolomit Ledy, není co řešit. Nakonec i třetí vystupující může příjemně překvapit.

Zvukovému pultu vládl Shusta a souboj s vyzyvateli Illegal Illusion vyhrál. Sám jsem byl překvapený, jak hlučný a bolavý, ale zároveň srozumitelný zvuk zněl tak malým klubem. Krk Matějova telátka cestuje směr východní china častěji než Botova obvázaná pravačka, pódium je malé, a oči přesto neví, na čem ulpět. Autopilots navádí ke zněžnění křupavou kytaru a řezavý hlas, čemuž se obrovský činel vzepře. V protisměru, ale do stejného cíle: Škubalova středu. Stane se to vždycky, jen jindy, a tentokrát slzné kanálky uvolní refrén Fingerprints. Ten, co by strčil do kapsy kdejakou hopsandu, jen by nesměl být tak nahlas. Je na posluchači, zda najde pod rachotem krásu, oni neuhnou ani o krok. Nejhlasitější bubeník je stejné klišé, jako že je Bowle chameleón, ukažte mi ale jiného mastodonta, co zvládá ve švihu od hlavy pustit paličku a ještě dohrát přechod. „OK, máme tu jeden cover. A nebude to ten co znáte, hehe…“ Nasadit helmu. Konečně! Jestli totiž existuje kapela, jejíž skladbu by si Ill Ill mohli na pár momentů přivlastnit, nepasuje mi sem dnes večer nikdo líp než Page Hamilton.

Social Party. Zvukovka, šíleně groteskní nápěv Znám jednu starou zahradu a šup z pohádky do bolesti. To neřve nikdo vzadu, to řve basák, v agonii tříská do strun a mikrofon nepotřebuje, zato bubeníkovi se šiknou všechny. U ťukání dohání chybějící šťávu a koule Crack, jeho kytarová hra na slepou bábu s potem v očích plodí jeden parádní riff za druhým, i když všechny v odstínech černé nebo ještě temnější. Poděkuje a omlouvá se za nevydanou desku. A pak už mi znovu štěká do tváře a odér piva z jeho dechu spolu s nehraným tančením umocňuje špínu a tma. Když je hlad, musí umění stranou. Poprvé za svůj život jsem svědkem využití kvákadla na něco jiného než blbosti a onanie. Koncerty jsou lepší než deska, teď už taky potvrzuju a doufám, že Godzilla, Knight Rider & Terminator ve finále nezmění název. Proč taky?

Přání Argonautů bylo „hrát obyčenskej rock, žádný složitosti, prostě jednoduchý pisničky, který každýho chytnou u srdíčka“. A já jásám. Jaké to bylo bez nového bubeníka Jardy netuším, s ním to ale má tu správnou sílu. Takovou, až padají činely. Stoner rock je vždycky fajn, texty česky, jen hlasy přehlušují hrubým zvukem zabalené písničky. Funguje to doma i z pódia. Pískot v uších ustává a já si broukám refrény až do rána. „Konečně bigbít, do piči!“