Články / Reporty

Angažovaný videoart v Rudolfinu (Domestic Arenas)

Angažovaný videoart v Rudolfinu (Domestic Arenas)

prof. Neutrino | Články / Reporty | 06.03.2018

Po veleúspěšné Kinterově instalaci „technologického haraburdí“ Nervous Trees zvolili kurátoři Galerie Rudolfinum další netradiční formát. Pro tentokrát jde o angažovaný videoart, poukazující na aktuální problematiku prolínání kulturních identit v době multipolárního světa. Videoinstalace se pohybují od dokumentární eseje přes klipovou tvorbu až po hraný film, kde hudební složka hraje téměř stejně významnou roli jako obraz. Jak kdysi pravil David Lynch - hudba je polovina filmu.

Doporučuji dobře si rozvrhnout čas. U statického závěsného obrazu můžete stát libovolně dlouho, zatímco video má danou stopáž, a pokud nechcete minout pointu, je dobré ho ustát (zde usedět v pohodlných sofa) až do konce. Určitým nedostatkem je fakt, že návštěvník většinou nevchází do místnosti v době, kdy video začíná, ale až v jeho průběhu, což znesnadňuje jeho rozklíčování.

Video Stateless od Shimona Attie zobrazuje v expresivní metafoře pocity syrských uprchlíků, které se nalézají ve stavu existencionální prázdnoty, vystaveni nekontrolovaným hrám života a smrti. Už nejsou tím kým byli, ale ještě nejsou nikým jiným. Šerosvit scén a temné drony pak umocňují tajuplnost postav a halí je do odosobněné anonymity.

Nejdelší video Luanda-Kinshasa je šestihodinová jam session, která má evokovat éru jazz-funkových kapel 70. let. Na něm Stan Douglas demonstruje možnost prolínání kultur a technologií od těch primitivních až po elektronické nástroje a jejich společnou symbiózu. Toto video však asi málokdo uvidí celé. Musel by si na něj zřejmě vyhradit celé odpoledne. U jediného videa to však zřejmě není ani účelem.

Téměř antropologickým exkurzem do afroamerické komunity v Comptnu, předměstí Los Angeles, je kaleidoskopická dvojinstalace m.A.A.D. City. Video je inspirované stejnojmenným albem rappera Kendrika Lamara zo roku 2012. Autor Kahlil Joseph si zde pohrává se svým mixem alba, a tak bravurně dotváří staré i nové dokumentární záběry místa, kterému se „bílí“ a turisté raději vyhýbají a kde „černošské“ klany bojují o svá teritoria, i když většina z nich by nejraději překročila hranice ghetta.

Psychologickou sondou do života německého páru, jemuž se vrátil syn z války v Afghánistánu, je hraný film Continuity od Omera Fasta. Pomocí surreálných vizí zobrazuje zmatený stav vojákovy duše po návratu do "normality" a nutí nás přemýšlet o nesmyslnosti válečných konfliktů, v nichž člověk pozbývá lidskost a stává se dehumanizovaným nepřítelem.

Odlehčenou lo-fi groteskou je videoinstalace Bom Bom’s Dream vycházející z klipového žánru a zasazená do jamajského prostředí. Hlavní hrdinkou je japonská tanečnice Bom Bom a její virtuální přítel chameleon, který ji doprovází na cestách. Režisér a tvůrce hudby Jeremy Deller a choreografka Cecilia Bengolea dovádí rituály související s populární hudbou až do absurdity, když hlavní hrdinka za své – bezesporu unikátní taneční výkony v prachu ulice – získává nový větrák.

Esejí symbolicky zobrazující první setkání anglických osadníků s domorodým obyvatelstvem Afriky je zřejmě nejpůsobivější širokoúhlý snímek – jmenuje se Tropikos a natočil jej britský režisér a sociolog původem z Ghany, John Akomfrah. Snově zpomalené záběry zaručeně ocení příznivci filmů Andreje Tarkovského. Stejně důležitou funkci v něm plní i subbasový kvadrofonní zvuk, využívající například tibetských buddhistických rituálů, který zaplňuje prostor sešeřelého sálu.

Domestic Arenas představuje zajímavý pohled na současný gesamtkunstwerk. Ten, kdo je dnes režisérem, může být příště tvůrcem hudby, scenáristou či hercem. Umění samotné nemusí být jen doménou promovaných umělců, kteří jsou mnohdy uzavřeni ve své bublině a vytvářejí buď parafráze na dějiny umění či zobrazují svůj eskapistický svět. Umění se posouvá blíž k sociálním vědám a snaží se postihnout vyostřené problémy dneška, jako je migrace, život v ghettech nebo dopady postkolonialismu. Prolnutím umění, vědy a technologií tak může vzniknout něco vzájemně přínosného pro všechny zúčastněné.

Info

Domestic Arenas
19. 1. – 18. 3. 2018 Galerie Rudolfinum, Praha
web galerie

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace