Slet čarodějnic, pradlen a slepic (Värttinä)

Za těch třináct let, co mě míjela domácí živá vystoupení skupiny Värttinä, bych málem zapomněl, jaké návaly čiré euforie jsou tyto velvyslankyně finské world music schopné do publika nahrnout. Bylo více než příjemné ten letitý poznatek oprášit.

Moje poslední setkání s kapelou se v roce 2004 shodou okolností odehrálo v rámci prvního ročníku Mezinárodního víkendu žen, tedy stejné akce, pod jejíž záštitou dorazila do Lucerny i letos. Podoba souboru se ovšem od tehdejšího koncertu v Abatonu výrazně proměnila. Z pánské instrumentální sekce nezůstal kámen na kameni a došlo i k jejímu razantnímu zeštíhlení. V souvislosti s akustičtější, kořenům bližší polohou posledních dvou alb je to docela logické, přesto mě absence bicí soupravy na pódiu poněkud zaskočila. Sestava tvořená perkusistou a dvěma současnými oporami týmu Mattim Laitinenem (strunné nástroje) a Lassim Logrenem (housle, doprovodný vokál) působila skoro provizorním dojmem, ale záhy se ukázalo, že komornější line-up nevylučuje pořádně energickou jízdu.

Tou nejzásadnější složkou magie Värttinä totiž stále zůstává vokální spřežení ústřední dámské trojice. Tu dnes tvoří vedoucí a poslední zakládající členka kapely Mari Kaasinen, Susan Aho, kterou jsme mohli rovněž vidět na všech dosavadních koncertech u nás, a služebně nejmladší Karoliina Kantelinen, jež před pěti lety nahradila Johannu Virtanen. Slovo nahradila ovšem berte s rezervou, protože vystudovaná etnomuzikoložka se pro Värttinä stala neocenitelnou posilou po tvůrčí i interpretační stránce. Na pódiu je jí plno, ke zpěvu přidává i hru na finské kantele, se Susan Aho se dělí o slovní kontakt s publikem.

Každé hudební vystoupení je show a míru upřímnosti nejrůznějších variací na téma „nejlepší publikum na světě“ lze většinou jen těžko posoudit. V tomto případě byste mi ale jen těžko vyvraceli přesvědčení, že nevěřícné výrazy na tvářích všech tří zpěvaček a jejich uznalá gesta směrem k publiku byly naprosto nelíčené. Návštěvnost určitě nedosáhla stropu, dav byl v Lucerna Music Baru příjemně propustný, ale ovace, jaké se strhly hned po úvodní skladbě Laiska, dámám zjevně vyrážely dech. Naštěstí ne natolik, aby jejich strhující pěvecká čísla oscilující mezi pronikavě ječivými trojhlasy a jemnými sólovými okénky, ztratila cokoli na přesvědčivosti, technické dokonalosti a emocionální síle.

Jak uvedla Mari Kaasinen v rozhovoru pro květnové UNI, kapela běžně přizpůsobuje setlist atmosféře daného vystoupení. To je možná důvod, proč tentokrát nezazněla jedna ze stěžejních položek repertoáru, úchvatný svatební hymnus Kylä vuotti uutta kuuta, a v závěru i přídavku dostaly přednost skočnější tutovky Tumala, Katariina nebo pro sbor publika tradičně přichystaná Seelinnikoi. Nemálo prostoru dostalo zatím poslední album Viena, z něhož zaznělo to nejlepší: rozpustilá Otavaiset, melodicky nadýchaná Tietäväinen, Ukonlammas, uvedená instruktáží, kterak rituálně vstřebat mocnou energii blesku, a především uhrančivá Raijan joiku, nejnovější přírůstek do sbírky a capella zpívaných písní, rozšiřované s každou novou deskou. Ze starších zástupců této části repertoáru nemohla chybět Aitara s obligátním „praním“ svršků pánů z publika, naopak další čistě vokální trvalka Kappee se dočkala překvapivé, ale velmi slušivé instrumentální podpory.

fotogalerie z koncertu tady

Herecké etudy, jako je ta z písně Aitara, jsou nedílnou součástí koncertů Värttinä, ale tentokrát, nabuzené energií z hlediště, se do nich zpěvačky pokládaly s mimořádnou vervou. Z jejich čarodějnických rejů v Aijö mě snad ještě nikdy tak nemrazilo, při sebeshazujícím „slepičím úletu“ ve skladbě Kanaset zase dámy překvapovaly a rozesmávaly samy sebe. Fantasticky vygradovaným vokálním závěrem uhranula píseň Iro, nechyběla instrumentální vsuvka Kiri, návštěvníky Lucerny rovněž bouřlivě aplaudovaná.

Koncert měl perfektně domyšlenou dramaturgii, přitom oplýval málo vídanou bezprostředností a uvolněností. Bravurní pěvecké i instrumentální výkony bez akademické suchopárnosti, humor bez kolotočářského podbízení, večer, který nemohl skončit jinak než družnou autogramiádou přímo u pódia. Värttinä už v Čechách odehráli nemálo koncertů a mají tu stabilní okruh věrných příznivců. O to cennější je zjištění, že se obě strany dokážou i po letech navzájem překvapit a nadchnout. A když se to podařilo v celkem tradičním prostředí Lucerna Music Baru, jaký to teprve musel být nevšední zážitek v jeskyni Výpustek v Moravském krasu, kam skupina zamířila o dva dny později na benefiční festival Cave Beat.

O nadprůměrně vstřícné náladě přítomných hudebních nadšenců svědčilo i přijetí domácích předskokanů BraAgas, které mělo daleko ke zdvořilému aplauzu. Seskupení pěti zpěvaček a instrumentalistek a jednoho hráče na akustickou baskytaru, věnující se už řadu let zpracovávání středověkých a lidových písní ze Středomoří, Balkánu i Skandinávie, publikum ukázkově „rozdělalo“. Sérií severských písní, mezi nimiž nechyběla ani finská Tuli, vyladili BraAgas atmosféru na tu správnou hladinu, ale skvěle zabíraly i skladby z iberských krajů Mirandy a Galicie nebo turecká balada Dere Gelyior. Hlavní chod večera i support tudíž jednoznačně za jedna, podtrženo kolikrát chcete.