Články / Reporty

Slet čarodějnic, pradlen a slepic (Värttinä)

Slet čarodějnic, pradlen a slepic (Värttinä)

Akana | Články / Reporty | 28.05.2017

Za těch třináct let, co mě míjela domácí živá vystoupení skupiny Värttinä, bych málem zapomněl, jaké návaly čiré euforie jsou tyto velvyslankyně finské world music schopné do publika nahrnout. Bylo více než příjemné ten letitý poznatek oprášit.

Moje poslední setkání s kapelou se v roce 2004 shodou okolností odehrálo v rámci prvního ročníku Mezinárodního víkendu žen, tedy stejné akce, pod jejíž záštitou dorazila do Lucerny i letos. Podoba souboru se ovšem od tehdejšího koncertu v Abatonu výrazně proměnila. Z pánské instrumentální sekce nezůstal kámen na kameni a došlo i k jejímu razantnímu zeštíhlení. V souvislosti s akustičtější, kořenům bližší polohou posledních dvou alb je to docela logické, přesto mě absence bicí soupravy na pódiu poněkud zaskočila. Sestava tvořená perkusistou a dvěma současnými oporami týmu Mattim Laitinenem (strunné nástroje) a Lassim Logrenem (housle, doprovodný vokál) působila skoro provizorním dojmem, ale záhy se ukázalo, že komornější line-up nevylučuje pořádně energickou jízdu.

Tou nejzásadnější složkou magie Värttinä totiž stále zůstává vokální spřežení ústřední dámské trojice. Tu dnes tvoří vedoucí a poslední zakládající členka kapely Mari Kaasinen, Susan Aho, kterou jsme mohli rovněž vidět na všech dosavadních koncertech u nás, a služebně nejmladší Karoliina Kantelinen, jež před pěti lety nahradila Johannu Virtanen. Slovo nahradila ovšem berte s rezervou, protože vystudovaná etnomuzikoložka se pro Värttinä stala neocenitelnou posilou po tvůrčí i interpretační stránce. Na pódiu je jí plno, ke zpěvu přidává i hru na finské kantele, se Susan Aho se dělí o slovní kontakt s publikem.

Každé hudební vystoupení je show a míru upřímnosti nejrůznějších variací na téma „nejlepší publikum na světě“ lze většinou jen těžko posoudit. V tomto případě byste mi ale jen těžko vyvraceli přesvědčení, že nevěřícné výrazy na tvářích všech tří zpěvaček a jejich uznalá gesta směrem k publiku byly naprosto nelíčené. Návštěvnost určitě nedosáhla stropu, dav byl v Lucerna Music Baru příjemně propustný, ale ovace, jaké se strhly hned po úvodní skladbě Laiska, dámám zjevně vyrážely dech. Naštěstí ne natolik, aby jejich strhující pěvecká čísla oscilující mezi pronikavě ječivými trojhlasy a jemnými sólovými okénky, ztratila cokoli na přesvědčivosti, technické dokonalosti a emocionální síle.

Jak uvedla Mari Kaasinen v rozhovoru pro květnové UNI, kapela běžně přizpůsobuje setlist atmosféře daného vystoupení. To je možná důvod, proč tentokrát nezazněla jedna ze stěžejních položek repertoáru, úchvatný svatební hymnus Kylä vuotti uutta kuuta, a v závěru i přídavku dostaly přednost skočnější tutovky Tumala, Katariina nebo pro sbor publika tradičně přichystaná Seelinnikoi. Nemálo prostoru dostalo zatím poslední album Viena, z něhož zaznělo to nejlepší: rozpustilá Otavaiset, melodicky nadýchaná Tietäväinen, Ukonlammas, uvedená instruktáží, kterak rituálně vstřebat mocnou energii blesku, a především uhrančivá Raijan joiku, nejnovější přírůstek do sbírky a capella zpívaných písní, rozšiřované s každou novou deskou. Ze starších zástupců této části repertoáru nemohla chybět Aitara s obligátním „praním“ svršků pánů z publika, naopak další čistě vokální trvalka Kappee se dočkala překvapivé, ale velmi slušivé instrumentální podpory.

fotogalerie z koncertu tady

Herecké etudy, jako je ta z písně Aitara, jsou nedílnou součástí koncertů Värttinä, ale tentokrát, nabuzené energií z hlediště, se do nich zpěvačky pokládaly s mimořádnou vervou. Z jejich čarodějnických rejů v Aijö mě snad ještě nikdy tak nemrazilo, při sebeshazujícím „slepičím úletu“ ve skladbě Kanaset zase dámy překvapovaly a rozesmávaly samy sebe. Fantasticky vygradovaným vokálním závěrem uhranula píseň Iro, nechyběla instrumentální vsuvka Kiri, návštěvníky Lucerny rovněž bouřlivě aplaudovaná.

Koncert měl perfektně domyšlenou dramaturgii, přitom oplýval málo vídanou bezprostředností a uvolněností. Bravurní pěvecké i instrumentální výkony bez akademické suchopárnosti, humor bez kolotočářského podbízení, večer, který nemohl skončit jinak než družnou autogramiádou přímo u pódia. Värttinä už v Čechách odehráli nemálo koncertů a mají tu stabilní okruh věrných příznivců. O to cennější je zjištění, že se obě strany dokážou i po letech navzájem překvapit a nadchnout. A když se to podařilo v celkem tradičním prostředí Lucerna Music Baru, jaký to teprve musel být nevšední zážitek v jeskyni Výpustek v Moravském krasu, kam skupina zamířila o dva dny později na benefiční festival Cave Beat.

O nadprůměrně vstřícné náladě přítomných hudebních nadšenců svědčilo i přijetí domácích předskokanů BraAgas, které mělo daleko ke zdvořilému aplauzu. Seskupení pěti zpěvaček a instrumentalistek a jednoho hráče na akustickou baskytaru, věnující se už řadu let zpracovávání středověkých a lidových písní ze Středomoří, Balkánu i Skandinávie, publikum ukázkově „rozdělalo“. Sérií severských písní, mezi nimiž nechyběla ani finská Tuli, vyladili BraAgas atmosféru na tu správnou hladinu, ale skvěle zabíraly i skladby z iberských krajů Mirandy a Galicie nebo turecká balada Dere Gelyior. Hlavní chod večera i support tudíž jednoznačně za jedna, podtrženo kolikrát chcete.

Info

Värttinä (fin)
25. 5. 2017 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Hadí sykot (z Varů) III.

Veronika Havlová 06.07.2022

Až včera, pátý den festivalu, jsem zažila aplaus při roztažené oponě, tedy potlesk spontánně zaburácející během projekce. Bylo to hned po úvodní scéně filmu Můj otec, kníže.

Hadí sykot (z Varů) II.

Veronika Havlová 05.07.2022

Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země islandského režiséra Hlynura Pálmasona.

KVIFF 2022: Nežádoucí Kapitán Volkonogov a rutina Davida Cronenberga

Lukáš Masner 04.07.2022

Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem.

Hadí sykot (z Varů) I.

Veronika Havlová 02.07.2022

Narážím na věci, kvůli nimž ve mně roste vztek. Vztek na ne zcela jasného pachatele, jemuž bych chtěla položit pár hlasitých otázek. Co to provádíte s Thermalem?

Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Zdeněk Němec 29.06.2022

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace