Eden in Leden mají za sebou japonskou tour

Indie popová formace Eden in Leden (EIL) funguje na hudební scéně dva roky. Po sérii koncertů v pražských klubech a na festivalu Povaleč se vydali na svou první tour. Místní kapela Heavenstamp je pozvala na šňůru koncertů do Japonska.

„Heavenstamp slyšeli naši nahrávku Tokyo, kterou jsme dali dohromady ve zkušebně v netokijských Záběhlicích jako vyznání naší lásky k japonské popkultuře,“ vysvětluje zpěvák a kytarista David Havas. Netrvalo dlouho a malá česká kapela s několika desítkami posluchačů obdržela nabídku zahrát si na podiích japonských klubů ve třech městech včetně Tokia v rámci společné tour nazvané Split Tour Japan 2024.

Heavenstamp s frontwoman Sally#Cinnamon na japonské scéně fungují od roku 2009. Za patnáct let působení se stali etablovanou a zkušenou kapelou, která v roce 2011 podepsala smlouvu s labelem Warner Music Japan. „Že se nám ozvali skrze společného kamaráda v Tokiu, jsme nejdřív brali jako milý vtip a nakonec jako malý zázrak. Všechno si děláme DIY – klipy, vizuální identitu, propagaci i produkci. Nemáme ani oficiálního manažera, jen skvělý kamarády. O to víc jsme byli za tohle laso vděční,“ shodují se členové kapely.

Kromě Tokia si EIL a Heavenstamp zahráli také v Osace a Nagoye. Jejich koncerty v komorních klubech celkem navštívilo přes tři sta diváků. Třetím hudebníkem na společné tour byl bluesman Duran, o němž se dá s nadsázkou říct, že je japonským vtělením Jacka Whitea. „Duran je místní hvězda. Má v sobě tu obdivuhodnou japonskou ambivalenci v tom, že dokáže dokonale emulovat vlivy, které ho inspirují. Místní často hrají v rámci žánru líp, než kapely, které žánr původně vymyslely. Pak ale přijde ten last magic touch, směs pokory a exhaltované až psychedelické lyriky, kterou všemu dodají silnou dávku autenticity.“

Je známou věcí, že zejména v 60. a 70. letech na japonské scéně často platilo, že se muzikanti nejdřív snažili napodobovat své západní vzory a až v okamžiku, kdy měli pocit, že se jim vyrovnali, začali zakládat vlastní, často naprosto svébytně znějící tělesa. I EIL proto museli pečlivě zvážit způsob, jakým se na tour připraví.

„Nejsme profesionální muzikanti, ale hudbu milujeme a uvědomili jsme si, že pokud chceme hrát nejen pro kamarády, musíme se o dost víc snažit. Celá zkušenost z nás myslím udělala mnohem lepší kapelu,“ říká David Havas. „Bylo inspirativní vidět jak profesionální jsou místní hudebníci a posádky hudebních klubů. Jak tvoří, pečlivě připravují společné akce a jak tráví čas před hraním i po koncertech. Tradicí se pro nás například staly společné večeře vrcholící kláním v karaoke. To nám v Praze bude chybět. Stejně jako pohled na nablýskaný auta driftující nočním Tokiem. Původně jsem si mysleli, že spousta věcí, které se o Tokiu tradují, jsou tak trochu městské legendy. Překvapilo nás nakolik se v mnoha případech jedná o realitu.“

Podstatnou součástí tour byla taky videodokumentace celé cesty. Havas v minulosti už hudební dokument natočil. Punkový portrét Příliš pozdě zemřít mladý o Ivu Pospíšilovi z DG 307 a Garáže označil Jan Křipač z Filmu a doby ve výroční anketě za jeden z debutů roku. „Říkali jsme si, že ať už celá věc bude terno nebo totální fiasko, film o neznámé kapele, která jede na svou první tour rovnou do Japonska, by mohl být správným způsobem ujetě atraktivní.“

Pokračuje také komunikace s oběma japonskými tělesy. V jednání je společný feat na novém singlu EIL No Blue Tomorrows. „Ten song jsme nazvali podle fiktivního filmu, který natáčí Laura Dern v Lynchově Inland Empire. Její osobnost se postupně rozpouští v postavě, kterou má hrát. Hodil by se nám tam proto ženský vokál Sally i Duranova divoká kytara,“ uzavírá Havas.