Marie Voslářová: Neštěstí v lásce není životní selhání

Nakladatelství Paseka letos vydalo druhou komiksovou publikaci kontroverzní švédské autorky Liv Strömquistové Nejrudější růže rozkvétá, která tentokrát zpracovává téma lásky a zamilovanosti (recenzi této knihy najdete ve Full Moonu #122). S Marií Voslářovou, která stojí za překladem tohoto díla, stejně jako za převodem Ovoce poznání, které mu předcházelo, jsme si povídaly o překladatelských těžkostech, ale i o tom, co je nového a zajímavého ve Švédsku.

Jak se k tobě díla Liv Strömquistové dostala? Oslovila tě Paseka, nebo ty je?

Komiks mě zaujal, napsala jsem o něm článek do časopisu iLiteratura a pak jsem asi dva roky marně hledala českého nakladatele, který by ho chtěl vydat. Když už jsem to víceméně vzdala, ozvalo se nakladatelství Paseka, že si knížku našli nezávisle na mně a jestli bych ji nechtěla překládat, když jsem o ní napsala. Takže se to sešlo.

Ovoce poznání, komiks o ženském pohlavním orgánu, to není pro každého. Respektive všichni o existenci této části těla víme, ale málo o ní mluvíme. Jaké byly ohlasy?

Jsou samozřejmě lidé, kteří komiksy nečtou, nezvykli si na to, mají pocit, že to není pro ně. Těm bych Ovoce poznání nevnucovala. Jinak bych ho ale doporučila všem ženám i všem aspoň trochu otevřeným mužům. Dospívajícím a mladým ženám podle mě kniha může opravdu pozitivně ovlivnit život – to říkám s vědomím toho, jak přehnaně to může znít. Ostatní snad poučí a pobaví.

Čekali jsme s nakladatelstvím, jestli se neobjeví nějaké kontroverze, ale ohlasy byly vesměs pozitivní. Na druhou stranu si umím představit, že by někdo mohl očekávat nějak vzrušující, sexy obsah, a ona je to spíš legrace a osvěta.

Jsem spíš nečtenář komiksů, ale tohle mě chytlo, možná právě tou osvětovou formou a vtipem. Sama bych to doporučila do rodinných výchov na základky. U Nejrudější růže rozkvétá jsem naopak cítila místy depku, zkrátka že trpět pro své velké city budeme, i když se tváříme, že jsme nad věcí. Komu bys ji doporučila?

Komiks Nejrudější růže rozkvétá se zamýšlí nad láskou a nad tím, jak se její pojetí proměňuje v různých historických obdobích a kulturních kontextech. A doporučila bych ho každému, komu se v životě láska někdy objevila nebo kdo o ní přemýšlí. Jedna recenzentka o knize napsala, že je dospělejší než Ovoce poznání, a s tím bych souhlasila. Možná právě proto je ale asi trochu míň legrační.

Každopádně nejde o to, že člověk musí souhlasit se vším, co autorka píše. Ale bere téma lásky a partnerských vztahů z různých zajímavých konců a její úvahy – a úvahy sociologů a filozofů, které cituje – minimálně stojí za zamyšlení. Důležitá mi připadá její argumentace, proč neštěstí v lásce není totéž jako životní selhání, ač nám různí experti a lifestylové časopisy často podsouvají opak.

Jsou Švédové obecně v těchto intimních otázkách otevřenější debatovat? V rámci severských národů a jejich pověstné odměřenosti jsou asi zvláštní výjimkou, že?

Nepředstavuj si, že přijedeš do Švédska a každý se s tebou na potkání začne bavit o menstruaci nebo o svém sexuálním životě, to nehrozí ani v jiných severských zemích. Ale míra tabuizace je menší a švédská společnost na tom cíleně pracuje – aby se opravdu všechny otázky otevíraly, aby lidé neměli strach mluvit o svém těle, svých pocitech, jinakosti... Začíná to už u toho, že švédština má pro spoustu pro nás choulostivých věcí neutrální, úplně obyčejná slova, u kterých se nikdo nemusí červenat a která se dají použít i před dětmi.

Byl ti uvolněný styl autorky blízký nebo jsi ho musela naopak do češtiny upravovat pomocí nějakého zvoleného klíče? Poradíš překladatelům nějaké finty, které jsi využila při překladu?

Se stylem problém nebyl. Horší bylo, že obě autorčiny knihy jsou plné citací z různých pramenů, takže jsem pořád dohledávala už existující překlady z Homéra nebo třeba z Anny Kareniny. Některé části jsou výkladové, ty jsem překládala spisovně, ale do výkladů často vpadne „punková“ Liv Strömquist se svými sarkastickými poznámkami a vtípky – tam pak měla své místo i hovorová čeština, slang, tu a tam vulgarismy. Velká část práce spočívala ve vyvažování: co ještě ano, co už je přes čáru, jak na to, aby vtipy zůstaly vtipné, aby to bylo tak akorát drzé, aktualizované pro české čtenáře, ale zase ne nějak podbízivé.

U tohoto typu knihy může být v některých okamžicích dobrý důvod odpoutat se od doslovnosti a odvážit se malinko divočejších řešení. Například jsem psala autorce, jestli bychom nemohli pro české vydání vyměnit v jednom okénku fotku jisté švédské, u nás neznámé celebrity za univerzálně známého Mela Gibsona. V pasážích, kde si Liv sarkasticky utahuje z reklam, jsem částečně použila skutečné české reklamy, místo abych překládala švédské. A tak podobně. Ale samozřejmě se člověk musí krotit, aby se z překladu nestala nějaká jeho exhibice, i kdyby se předváděl jen sám před sebou.

Čemu se věnuješ nyní?

Začínám překládat reportážní román o švédském umělci Larsi Vilksovi, na kterého teroristické organizace vypisují odměny kvůli karikaturám proroka Mohameda. Je to spíš publicistika než literatura, autor se věnuje problematice svobody slova v Evropě, takže žhavé a ožehavé téma.

Práce překladatele předpokládá i jakýsi kulturní záběr, orientaci v kultuře daného národa. Doporučíš nějakou současnou švédskou hudbu? Knihy? Filmy?

Nejsem bohužel ve studiu švédské hudby ani filmu vůbec systematická, s literaturou je to trochu lepší, to je přece jen moje práce. Tak to vezmu namátkou. Před pár dny jsem viděla film, který mě upoutal jako už dlouho nic, ale je už z roku 2000: Nová země, road-movie o dvojici přátel, kteří utekli z uprchlického tábora ve Skåne a hledají východisko z této situace. Kdo by měl náladu na filozoficky laděné sci-fi, může se podívat na Aniaru, která byla ve Švédsku událostí, protože jde o zfilmování literární klasiky. Pak mě napadá zajímavý dokument Silvana o tzv. kontroverzní švédské rapperce tohoto jména. A třeba ještě film Zvuk hluku, také hodně zvláštní spojení hudby a filmu.

Co se týče knih, třeba by čtenáře mohla zaujmout informace, že je ve Švédsku velice úspěšný jeden autor narozený v Praze, který mluví slušně česky. Jmenuje se Andrzej Tichý a do češtiny jsem od něj přeložila román Mizérie. Jeho knihy nejsou žádné kasovní trháky, na to jsou poněkud experimentální (a dost pesimistické), ale sbírají všelijaká ocenění a chválu kritiků. Nejnovější sbírka povídek teď byla nominována za Švédsko na Cenu Severské rady za literaturu, což je opravdu velký úspěch.

Hodně se mluví o tom, že překladatelská práce je samotářská. A samoty nám poslední dva roky dopřály dost. Četla jsem kousek tvého depresivního článku O bezmoci uprostřed knih. Jak se udržet mentálně a psychicky svěží?

Ten článek je opravdu depresivní, to se zrovna sešly další šílené výroky politiků a pocit klaustrofobie ze zákazu opuštění obce s okamžikem, kdy dostala celá rodina covid. Takže mi nebylo nejlíp. Jinak si ale nechci vůbec stěžovat, tuhle situaci odnášejí jiní.

Překlady zajímavých textů jsou dobrý způsob, jak přijít na jiné myšlenky a získat nadhled. Ale i na mě, introvertku, je samotářství v této době moc. Když mám sama sebe a své mizerné nálady dost, lákám přátele na procházky a popíjíme svařák z termosky. A jinak samozřejmě pomáhá snažit se být aspoň trochu někomu užitečná. Za povzbuzení vděčím i skvělým kolegům z nedávno vzniklého profesního spolku Překladatelé Severu, díky kterým se pořád děje něco zajímavého.

To, že se skupina překladatelů semkne a navzájem se podporuje, není až tak běžné. Jak se do téhle skupiny člověk dostane a jak bojujete s potenciální rivalitou nebo konkurencí?

V uplynulých pár desetiletích překladatelé ke své škodě opravdu moc propojení nebyli, ale poslední dobou si snad čím dál víc začínáme uvědomovat výhody spolupráce a sdílení informací. Zájem a poptávka je, jen se musejí objevit akční jednotlivci jako – za všechny – Roman Tilcer, který rozjel mj. facebookovou skupinu Tváře překladu, nebo Katka Krištůfková a Michal Švec, kteří nastartovali zmíněný spolek Překladatelé Severu. Pak už se kolegové navzájem inspirují k dalším nápadům a aktivitám a věřím, že jich bude dál přibývat. Dokonce i eventuální rivalita a konkurence se řeší lépe, když o sobě víme a jsme v kontaktu.

Máš domov vybavený nábytkem Ikea?

Vůbec, mám takový podivný mix poděděných, darovaných, odložených a nalezených kousků. V IKEA jsem si myslím v životě koupila jen jednu plyšovou myš.