10+1 = Pavel Vít (Market)

Valentýn nemusí vonět jen po růžích. Pražská kapela Market ho letos oslaví křtem druhé desky Love Bombing a večírkem pro všechny, kdo lásku právě prožívají, ztratili nebo teprve hledají. Nové album po pěti letech přináší spolupráce napříč scénou i vybalancovaný zvuk, který vznikal pod producentským dohledem Kryštofa Kříčka. V naší oblíbené rubrice oblíbených songů nám tentokrát přináší výběr formativních písniček klávesák Pavel Vít.

Tyler, the Creator – Sandwitches (Live on Fallon)

Rané desítky. Blogosféra a s ní spojená online hype machine jede na plné obrátky a co je zrovna na pořadu dne? Odd Future. Okej, co je Odd Future? O čem je ten hype tentokrát? Okej, živák u Fallona, proč ne? Teď zpětně to asi tak nevyzní, ale tehdy to bylo něco tak strašně jinýho a tak strašně cool a prostě všechno tam bylo správně: naprostej I-don’t-give-a-fuck přístup, šílená energie, kompletní diy ve všech ohledech, „budu si to dělat, jak chci já, ne tak jak se to dělá”, v kom by tohle nerezonovalo? Edgy texty a hudba, skejtování a celá estetika kolem toho byla jen třešnička na dortu.

LCD Soundsystem – All My Friends

Zpětně mi to přijde úsměvný a tehdy bych to nikomu nepřiznal, ale je dost věcí, co jsem se jako teen „donutil” mít rád, protože byly na top-of-the-year listech na Pitchforku. LCD Soundsystem byla jedna z nich, na první dobrou mě to vlastně nebavilo, ale říkal jsem si, že to přece musí být dobrý a jen se do toho musím víc dostat. No a nakonec jsem se do toho dostal dost. Narozdíl od jiných věcí z té doby mi přijde, že LCD i zestárli dobře, a i s odstupnem času mi All My Friends přijde jako jeden z nejlepších „jojo, život” songů.

Panda Bear – Bros

Ve finále asi taky jedna z věcí, co by spadla do „dobrý, protože to lidi na internetu říkají” kategorie, ale nulkový Animal Collective – a hlavně celý Person Pitch – pro mě byli minimálně z hudební stránky docela zásadní. To že se dá vlastně úplně celé album poskládat jen ze samplů, a ještě takovým způsobem, že to vlastně ani nezní, že to je poskládané ze samplů, mě do té doby netrklo.

Death Grips – Get Got

K Death Grips asi nejde říct nic, co už nebylo stokrát řečeno, ale co mi dost utkvělo, je přístup k promování hudby, resp. jeho absence. Jasně že budování kryptické aury bude fungovat asi pro jeden hudební projekt z milionu, ale i tak mi přijde nějaký lowkey/alternativní marketing (doteď pamatuju ARG před tím, než vyšlo No Love Deep Web, good times) sympatičtější než „klasické” promo aktivity – o to víc, jak moc se za posledních deset let institucionalizoval a optimalizoval online marketing a věci kolem něho.

Midori – Yukikosan

Jeden z pozůstatků lurkování na messageboarech, když na to ještě byl čas. Zasadilo mi to do hlavy myšlenku důležitosti coveru, kdyby tam nebyla nahá manga holka, tak by to ve mně možná zvědavost nevzbudilo, a to by byla škoda. Doteď za mě jedno z nejlepších jazz-punkových alb.

DJ Paypal – I'm Ready

Ani nevím, jak se to stalo, ale tohle se mi dostalo na cd mixtape do auta. Velká chyba. Když ten song najel, tak volume maximum, pedál na zem – čas řídit. Že jsem se v autě nezabil, kdykoliv tenhle song najel, je asi malej zázrak.

No Age – Eraser

No Age mi zpětně přijde jako trochu tuctová záležitost, ale zároveň to byla jedna ze dvou kapel, ke kterých jsem si na střední vyrobil DIY tričko, takže tam asi něco bylo, co mi utkvělo. Možná to, že to byl punk s artovým smrádkem, ne úplně tradiční struktury songů, to že jde dělat „žánrový” věcí „nežánrovým” způsobem? Něco na ten smysl.

Charli xcx – Vroom Vroom

Myslím, že tohle byl konečný moment, kdy jsem začal plně cenit západní mainstream pop. Je to samozřejmě produkcí od Sophie. Vnímal jsem to tehdy jako takovou „legitimizaci” mainstreamového performera od – tehdy – high concept underground umělce, kterého hrozně cením. Zpětně jsem pak začal hodně cenit i starší mainstream pop, hlavně ten nulkovej, který mě v době, kdy to bylo aktuální, absolutně vytáčel.

Fvck_Kvlt – V tráve

Československý rap ve mě nikdy nerezonoval. Možná to chtělo rapera, co není raper, aby se to změnilo. A že se to změnilo, nebo aspoň částečně, aspoň ten slovenský undergroundový, i když underground už asi není správné slovo.

Dean Blunt – The Pedigree

Punkový přístup, hudba, co nezní jak nic jinýho, sample heavy, nulový marketing effort, silná estetická stránka, když se mu chce, tak i hodně popový melodie. Tak proč ho nedat jako nějaké shrnutí na konec.

+1: Kyary Pamyu Pamyu – Pon Pon Pon

Nevěřím na guilty pleasure, něco se buď líbí, nebo ne a alibisticky něco nazývat guilty pleasure jen proto, aby měl člověk obranu na to, že ho někdo nařkne z toho, že je cringe, je blbost. Ale kdybych to měl brát z toho, co se tak většinou označuje, tak tam Kyary asi zapadá. Když zrovna Pon Pon Pon vyšel, tak jsem se díky tomu na nějakou dobu dostal do rabbit hole J-popu a návazně i tomu, co jím bylo inspirované. Taky myslím, že influence zůstal doteď, nebo minimálně protekl i třeba do současného hyperpopu, takže na tom asi něco bude.