Články / Reporty

Absolutní PJ Harvey

Absolutní PJ Harvey

Julia Pátá, Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 22.10.2023

PJ Harvey se po dlouhých sedmi letech přihlásila o slovo skvělou deskou I Inside the Old Year Dying a vyrazila na turné. Ve velkém sále pražské Lucerny odehrála hned dva velmi rychle vyprodané koncerty. Přivezla neopakovatelné zážitky, které vyvolávaly mrazení v páteři i slzy z očí.

JIŘÍ: Na PJ Harvey jsem vyrazil poprvé, nicméně už dlouho patří k těm zpěvačkám, které jsem si přál vidět. Prvně jsem se k její muzice dostal přes Nicka Cavea a její jedinečný příspěvek na Murder Ballads, pak jsem ji zaregistroval u Marka Lanegana – jejich společná Hit the City je ozdobou alba Bubblegum. Během let jsem si postupně naposlouchal její diskografii, hodně mi v přehrávači rotovaly hlavně Let England Shake a The Hope Six Demolition Project. Pravda, poslední desky před pauzou, ale obě skvělé.

JULIA: PJ mi visela v playlistech už v době, kdy jsem se hlásila na střední. Jako velká fanynka Nicka Cavea & The Bad Seeds, zejména jejich Push the Sky Away a Murder Ballads, jsem se k ní pochopitelně dostala skrze zmiňovanou skladbu Henry Lee z doby, kdy dvojici pojil ještě milenecký vztah. Poprvé mě ale její tvorba pohltila, když jsem v sedmnácti nebo osmnácti narazila na její čtvrté studiové album Is This Desire? Díky němu jsem si vybudovala k Polly niternější vztah, který mě přiměl více prozkoumat její tvorbu. Během dospívání pro mě znamenala revoltu proti konvenčnímu náhledu na hudebnice, dovolovala si být naštvaná a mluvit o nepříjemných a temných zkušenostech s ženstvím a intimitou. Svou poetikou a image mi hodně připomínala „punkovou kmotru” Patti Smith, akorát něžnější a teatrálnější. Při tom všem nešetřila úderným humorem. O to víc jsem byla ráda, když v druhé půlce koncertu věnované starším kouskům zahrála Angelene a The Garden. To byl nejdojemnější moment z celého koncertu. PJ oproti tvrdším skladbám, při kterých se nezdráhala tancovat s vervou rockové divy, najednou působila hrozně křehce.

JIŘÍ: Momentů, kdy se koncert dotýkal absolutna, byla celá řada: Finální White Chalk, která vyvolávala mrazení v zádech, působivý předěl v podobě The Colour of the Earth, kterou hrála jen kapela, jednoduchá scénografie s několika kusy starého nábytku na jevišti (kostelní lavice, ty jo!), svícení, celé album I Inside the Old Year Dying, které zahrála jako uzavřený blok v první polovině… To byl ostatně velmi odvážný krok, vzít celou, hodně intimní, ztišenou novinku a zahrát ji, tak jak leží a běží. Jasně, překvapení to nebylo, setlist jsem měl načtený a Polly Jean ho mezi koncerty nemění, nicméně, trochu jsem se bál, co na to publikum. Moje zkušenosti s koncertním přehráváním celých nových alb nejsou úplně pozitivní. Tady to ale dopadlo parádně, deska se mi ještě více otevřela. Navíc vůbec nebyl problém se v téhle atmosféře ztratit. A asi jsem nebyl jediný, v sále bylo doslova hrobové ticho.


fotogalerii z koncertu najdete tady

JULIA: Rozhodně máš pravdu, že to byl ze strany PJ odvážný krok. Přesto mám pocit, že byl zcela smysluplný a hudebnice jejího rozsahu si to může dovolit. PJ podle mě postavila jasnou dělící linii mezi I Inside the Old Year Dying a předešlou tvorbu, zatímco si většina sálu, troufale si domýšlím, od jejího dvojkoncertu slibovala nostalgický exkurz ke kultovním trackům jako Down by The Water nebo C’mon Billy. Tím nechci říct, že nejnovější přírůstek do její diskografie je něčím, co by publikum mělo uvádět do rozpaků. Naopak, moc se mi líbí, jakým způsobem rozvíjí romantické motivy nakousnuté už na albu White Chalk. Ostatně v obou částech se PJ a její kapele dostávalo po každé skladbě vřelých, skoro minutových ovací, nedokážu spočítat, kolikrát z hlubin sálu zazněla vyznání lásky a žádosti o ruku. Hudebnice podle mě chtěla ukázat, že v její tvorbě nastává další estetický a koncepční zvrat, který si zaslouží pozornost a může být tahounem setlistu.

Osazenstvo nabité Lucerny obdrželo „all inclusive“ zážitek – mělo příležitost nahlédnout do proměn, kterými si Polly Jean prošla za tři dekády své kariéry, a zároveň se rozhodnout, zda přijmou i její novou abstraktnější a introspektivnější verzi. A to se podle mě stalo. Na druhou stranu PJ vynechala tracky z předešlé „agitační” desky The Hope Six Demolition Project a ze série optimistických milostných vizí Stories from the City, Stories from the Sea. Až tak mi to nevadilo, protože zmíněné nahrávky podle mě spíše blednou ve stínu jejích údernějších počinů. Měla jsem ale skromnou naději, že se v jednom okamžiku John Parish vynoří z ústraní pódia a spolu s Polly Jean vzdají poctu své vzájemné práci z dob projektu A Woman a Man Walked By. Ale to už bych asi chtěla přespříliš. Řekla bych, že Parish a ostatní členové kapely si urvali velký kus pozornosti nejen během skvělého sborového The Colour of the Earth, ale zářili i jako doprovod. Za sebe bych vypíchla hlavně hudebníka (a bývalého člena kapely Nick Cave & the Bad Seeds) Jamese Johnstona, který zdatně střídal klávesy, kytaru a do hry na housle se během první poloviny položil se zuřivým zápalem.

JIŘÍ: Zářila z nich zkušenost, parta prošedivělých pánů v jednoduchých košilích přivezla naprosto soustředěné muzikantství. A přesto nemám pocit, že by PJ, která ve svých přiléhavých bílých šatech a s rozevlátými pohyby jeviště opanovala, „jenom” sloužili. Žádná stafáž, byli prostě nedílnou součástí celého konceptu.

Pro mě to byl jeden z koncertů roku. Tady si naprosto všechno sedlo – zvuk, světla, výkony všech zúčastněných, setlist. A hlavně atmosféra. Celé to na mě působilo neuvěřitelně vřele, a to navzdory tomu, že na mě vždycky PJ působila trochu jako chladná aristokratická básnířka, která si drží odstup a do svých poetických světů dává jen lehce nahlédnout. V Praze do nich zvala s otevřenou náručí a přitom jí stačilo komunikovat pouze svou hudbou.

JULIA: Nepamatuju si, kdy naposledy zahrál živák na mou citlivou strunu tak moc jako PJ Harvey. Když se chystám na vystoupení podobných veteránů a veteránek alternativní rockové scény, tak mě často doprovázejí obavy z toho, že se přede mnou postaví zástup rezignovaných hvězd jedné éry, které mechanicky odehrají svůj trademark. Poslední taková kapela, které se tomu podařilo vyhnout, byli bostonští The Pixies v roce 2016. A teď PJ Harvey.

Předvedení každé skladby mělo svůj promyšlený, výstřední koncept. Dramatizace některých kousků byly úchvatné. Vzpomínám si na expresivní „stínové divadlo“, které různě se svíjející hudebnice rozehrála na oprýskaných kulisách při The Garden, nebo napínavou, noirovou atmosféru při Down by the Water. Přesto si myslím, že PJ si odstup stále drží. Moc často nekomunikovala s publikem a koncert plynul bez prodlev a svižně jako hodinky. Měla jsem spíš pocit, že se koukám na dvouhodinové divadelní představení, jehož protagonisté nepatří do naší reality. To mi ale, a podle mě ani zbytku publika, nebránilo se od té své na chvíli oprostit a nechat se pohltit příběhem, který Polly Jean a její kapela odvyprávěli na pódiu Lucerny.

Info

PJ Harvey (uk)
18. a 19. 10. 2023 Velký sál Lucerny, Praha

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace