Články / Reporty

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek | Články / Reporty | 07.12.2022

Tvorba ucelených anotací pro současné audiovizuální umění je svébytná disciplína. Nové proudy myšlení, pro které ještě často chybí ta správná terminologie, je komplikované zkrotit jazykem. Letošní ročník PAFu si pohrával s myšlenkou, že jazyk není nezbytně jediným prostředkem porozumění, a tím otevírá nové otázky metamorfózy lidství. Kam směřujeme po stránce spirituální, tělesné a mezidruhové? Čtyři dny pod střechou olomouckého Konviktu rozmístily výstražné cedule a směrovky do našeho sdíleného prostoru, který, jak kurátoři předesílali v úvodu, může být bodem zlomu i koncem jedné epochy.

ANETA: Je neděle večer a mně pořád před očima těkají drobné mžitky, záblesky víkendu v dialogu světla a tmy. V myšlenkách jsem s Faustem, lesními duchy jižní Asie a vlastní tělesností. PAF byl pro mě vždycky tak trochu záhadný festival, který se odehrává v podkroví Konviktu, Uměleckého centra Univerzity Palackého, kde jsem tak nějak střídavě strávila šest studijních let. Dlouhé klenuté chodby, kaple Božího Těla i podkrovní prostory s filmovým sálem, všechno je dobře známé, přesto vzdálené. Takový návrat zpátky do minulosti, skrze současné umění. Tajemnost PAFu pro mě spočívala v jeho neuchopitelnosti, až letos jsem ale pochopila, že to je jeho hlavní výsadou. Z přehlídky animovaného filmu se festival rozrostl do kurátorské platformy, která přetéká ze všech škatulek. Na bázi letošního setkání jsem si tak pro sebe zkratku PAF rozšifrovala jako Přehlídku Akademických Forem, černo-černých outfitů, řetězů a snahy o vykročení ze zažitých vzorců.

ŠIMON: Já si letos prošel svoji PAF-premiérou. Možná i proto mě překvapila čerstvost a živost prací, které se tu prezentují. S podobně rozsáhlou akcí věnovanou aktuálnímu audiovizuálnímu umění jsem se v českém kontextu ještě nesetkal. Navíc zázemí festivalu má hřejivou až magnetickou atmosféru a po pár hodinách se stane vysněnou víkendovou chatou. V těch několika dnech máš přístup ke všemu od umění přes odstíněné relaxační zóny až po veganské menu. Z ponoru do téhle zkušenosti mi nejintenzivněji v paměti zůstává kreativní práce s médiem, intenzivní teoretický pohled, kterým umělci podkládají své práce, a skvělá hudební složka, která sestávala z několika audio performancí a až nečekaného počtu koncertů.

ANETA: Přesně, koncerty lomeno performance lomeno zvuková složka všech děl! To je forma, která mně přišla letos úplně nejsilnější a nejnápaditější. Už s prvním čtvrtečním filmem Jiřího Havlíčka Revue Kroky, mi kromě obrazu Jiřího Lábuse omotaného ručníkem, zůstala v hlavě hlavně zvuková stopa celého díla. Ostré zvuky kroků kontrastující se zrnitým vizuálním zážitkem. Pak samozřejmě taky mrazivá zvuková performance Rany Hamadeh. Tma, kterou protínají hlasy znějící ze všech čtyř koutů divadelního sálu. Diváci, jen za pomoci svého sluchového kompasu, bloumají po černém prostoru v elipsách. Mezi nimi se s mikrofonem pohybuje i sama umělkyně a čas od času přečte kus textu, v němž reflektuje oslavy šíitského svátku Ašúra. Sama ho nazývá jakýmsi válečným a politickým divadlem. Fascinuje mě, jak snadno se dá ovládat dav. Ne násilím, ale příběhem, hlasem, zvukem.

Největší událostí ale byl páteční koncert dvou berlínských hudebníků Billyho Bultheela a Alexandra Iezziho, sdružených do projektu 33. Už po obědě jsem na ulici před Konviktem slyšela kus jejich zvukovky, která otřásla punčově vánoční atmosférou centra města. Do programu jsem si tak udělala velký vykřičník k času 20:00. Kaple Božího Těla, kde se celý večerní zázrak stal, byla prosycená mlhou, ze které jen matně prosvítala zvláštní kovová konstrukce spojující bicí, syntezátory a stojan na noty. Na protější straně stál klavír a na oltáři pod křídly barokních andělů seděla postava v černém oblečení a baterkou na dlouhém řetězu, stejná silueta byla tušená i pod pravým bočním oknem. V tu chvíli navíc ještě nikdo nevěděl, že se kdesi v sakristii tmy schovává violoncellista Patrick Belaga.

To, co se v magické půlhodině odehrálo, lze stěží přetavit do slov. Byl to jakýsi zvukový rozhovor dobra se zlem, vizuální dialog světla s temnotou, kdy zraky diváků vedly světla baterek performerů a jejich sluch pak surové bicí rytmy, které se střídaly s barokním zpěvem a jemným klavírním doprovodem. Byla to zhmotněná vnitřní rozmluva, která byla úplně nejblíž faustovskému tématu, jež bylo jednotícím konceptem pro celý letošní ročník.

ŠIMON: Poznámky mám plné výkřiků o boji protikladů, které se slévají v harmonickou syntézu. Když mě z kaple vyprovázel vlídný úsměv a mírně nepřítomný pohled jednoho z andělů, vzpomněl jsem si i na druhé dílo Rany Hamadeh, které představila ten den ráno a které k Faustovi připojilo ještě další klasiku - Oidipa. Pro svoji 3D animovanou sekvenci Standard_Deviation, která je jakýmsi moodboardem pro vznikající počítačovou hru, si z ní vypůjčila téma stravující a stále se stupňující touhy. Barokní obrazy oživlých páteřních skeletů i tradičnějších kostlivců vrcholí ve vizuálním i zvukovém crescendu jako bizarní kolotoč tvorů neustále poháněných vpřed, pudově a iracionálně.

Otáčivý pohyb a sugestivní atmosféru do sebe zakomponovala i performance External Shudders od dua Anja Dornieden a Juan David Gonzáles Monroy. Dílo je založeno na příběhu, v němž figurují český anarchista Hyppolite Havel, Ambrož Král a jeho sestra Dagmara, kteří se setkávají v rakousko-uherském vězení pro duševně choré. Na základě víry v revoluční energie a zájmu o studium hmyzu se Dagmara Králová pouští do projektu, který se skrze zavádění hmyzích operátorů do těl lidských pacientů snaží dosáhnout transformačního efektu skrze specifický druh chvění. Dornieden a Gonzáles Monroy navazují na Dagmařin výzkum a pomocí vlastnoručně modifikovaných diaprojektorů a syntezátorů vytvářejí hmyzí kino - projekci textů a tvarů promítanou na otáčivé plátno a doplněnou o noiseovou zvukovou stopu. Chvění zanechalo dojem na mě a snad i na hmyzím publiku, pro které byl určen.

ANETA: Já jsem měla chvění z představy, že v sobě už hmyz mám a tahle performance ho pomohla aktivizovat a donutila začít spřádat sítě svých anarchistických plánů na osvobození svého vnitřního ducha. Lepší než upsat svou duši peklu.

Já se pořád musím vracet k faustovskému motivu jako zástupnému symbolu pro přerod. Vnímám ho jako práh, jenž nejen PAF ve své dramaturgii neustále překračuje. Člověk na rozcestí, kterého nežene touha po nekonečném vědění - toho máme, že nevíme co s ním. Je to právě celé naopak. Hledáme zastavení, vystoupení z kolotoče, který popisuješ u Standard_Deviation. Vymanění se ze vzorců a forem. Útěk do lesa už nestačí, musíme redefinovat náš vztah k němu, říká kurátorka Keiko Sei, která v několika blocích krátkých filmů představila Novou lesní školu uvažování ve východoasijském umění.

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mě vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných. Chceme žít, nebo chceme umírat? Ptám se s dvojicí Jára Tarnovski a Martin Ježek při jejich filmově-hudební dekonstrukci proletářského příběhu zasazeného do období hospodářské krize a hluboké nezaměstnanosti. V kapli, kde v pátek žilo baroko spoutané v řetězech postinternetu, v sobotu buší kladiva.

ŠIMON: Arciže. Dojem nezbytnosti změny zněl PAFem jako údery do železa. Pro mě je Faust zároveň kritikou víry v čistou racionalitu a osvícenský pozitivismus. Hannah Black a Juliana Huxtable znázorňují antropocentrický paradox téhle pozice na fiktivním soudním přelíčení mezi lidským a zvířecím druhem v díle Penumbra. V meziplanetární soudní síni se schází účastníci přelíčení v barevných kostýmech a plní uši diváků poetickými litaniemi o vině a nevině ve vztahu člověka a zvířete. Svědci - luskoun, strakapoud, delfín nebo pavouk - k procesu přispívají jen výmluvným mlčením. Je možné hodnotit přírodu pomocí lidského práva, morálky nebo jazyka? Jaký význam má naše touha postavit vlastní vztah ke světu kolem nás do kontextu dobra a zla? A čeho je ta touha důkazem?

Pro ty, kdo radši opustí území jazyka a logiky, je k dispozici Jan Kulka se svým projekčním strojem, který právem přitahuje každého zájemce o mechaniku a elektroniku. Jeho výstupem je ale zkušenost čistě abstraktní. Dílo Paterny je útokem na sítnici, který stimuluje základní smyslové a mozkové receptory světla, tvaru a pohybu. Kužel světla vykresluje na plátno záplavy geometrických i organických forem, které víří a mění se každou vteřinou. Tady je transformace standardem. Projekce ve mně budí představu radosti z počátků kinematografie a fascinaci principem persistence vidění. Po půlhodině záblesků z nitra filmového pásu se vracím do světla a znovu začínám formovat slova a věty.

ANETA: Paterny byly zlomovou projekcí, a to nejen kvůli tomu, že jsem seděla v první řadě s vylomeným krkem směrem k plátnu. Z mihotajících vzorců na mě vyvěrala nekonečná smyčka představ o přerodu mezi životem a smrtí, kdy tma stírá světlo, až společně dotančí za hranici plátna. Večer jsem pak s podobným zaujetím sledovala lidské formace shlukující se kolem stánků na náměstí jako rotující vzorce kapitalismu. To jsou ty akademické formy, které se PAFu povedlo uvést v život.

Chodbami Konviktu často rezonovala otázka mířící na porozumění obsahu celého festivalu. Nemám ráda umění, před kterým si připadám hloupá, a ne, nesouvisí to jenom s jeho nepochopením, to totiž nabízí ještě prostor k manévrování. Mám na mysli slepou uličku jediného výkladu, ze které se už nedá ani vycouvat bez odření zrcátka. Námitka! Zakřičely by obě obhájkyně v meziplanetární soudní síni Penumbra. Snaha o racionalitu a objektivní poznání je ryze antropocentrický koncept, od kterého je třeba se oprostit. Mezidruhové soužití na PAFu tak bylo sice postaveno na odborných teoriích, jejich prezentace ale zároveň nechávala dost prostoru pro diváckou interpretaci, stejně tak jako grafické zpracování vizuálu festivalu. Rorschachův test, motýl nebo otisk světa, letošní téma nebylo statickým bodem, ale procesem, stejně jako samotné bytí v něm.

Info

PAF Olomouc
1.–⁠4. 12. 2022 Olomouc
web festivalu

foto © Lenka Glisníková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jak v Motownu nezestárnout (Danny Brown)

Michal Smrčina 19.05.2024

Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.

Punkom slobode na stope (Chorobopop)

Jakub Veselý 06.05.2024

Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.

Skrýt se v tygřím obleku (Raein)

Marek Hadrbolec 02.05.2024

Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.

Nothing Works (Declan McKenna)

Eva Karpilovská 29.04.2024

Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.

Rezignace v nejlepším smyslu slova (Still House Plants)

Alžběta Sadílková 28.04.2024

Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.

Panorama války nad městem (Mayssa Jallad)

Filip Peloušek 28.04.2024

Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.

Zpěv odkvétajících slunečnic (White Ward)

Marek Hadrbolec 25.04.2024

Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.

Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Michaela Šedinová 23.04.2024

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.

„Keď sa niečo páči všetkým…” (Berlin Manson)

Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024

Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.

Mezi hukotem velkoměsta a ptačím zpěvem (Shida Shahabi, BITOI)

Alžběta Sadílková 21.04.2024

My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace