Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Neodbytně pronikavé zvuky na oko monumentální harfy se koupou v tichu večera. Na vysokých tónech jednoduchých loopů se rozléhají další postupně gradující melodie, ve kterých americká harfistka Mary Lattimore proplétá příběhy vytažené z koutů paměti s kontemplativním jemnocitem a technickou zručností. Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Los Angeles, ve kterém je hudebnice trvale usazená, a Prahu sice dělí téměř deset tisíc kilometrů. Přesto hudba Lattimore stihla zanechat v tuzemsku trvalou stopu. Odchovanka americké indie scény, která má za sebou pět studiových desek a několik zajímavých spoluprací zejména s Jeffem Zieglerem z postrockových Arc in Round, o sobě dala poprvé znát, když skládala neoficiální alternativní soundtrack k novovlnné Valerii a týdnu divů Jaromila Jireše. Českému publiku se už dříve představila na akci Jednota společně s argentinským projektem Duende nebo během strhujícího aktu před vystoupením americké zpěvačky Marissy Nadler. „Mé harfě Praha dlouho chyběla, protože velkou část pandemie strávila právě tady. Je to její druhý domov,“ dala se slyšet během nedělního koncertu. V rámci něj představila tracky ze starších nahrávek jako Hundreds of Days nebo Silver Ladders, na které pracovala například s Neilem Halsteadem z britských Slowdive, nebo z nejnovějšího počinu Goodbye, Hotel Arkada s příspěvkem zpěváka kultovních The Cure Lola Tolhursta.

Intimní atmosféru, kterou nastolil komorní recitál Lattimore, předjímaly gradující droneové plochy projektu Humming Amps, za kterým stojí americký hudebník Kevin Doria známý ze svého působení v Hiss Tracts nebo Growing. Jeden muž, jedna elektrická kytara a jeden track plný táhlých vibrujících tónů kytary protažené pedály. Vše jako kdyby trvalo donekonečna, místy s lehkostí přecházelo do hlubších a intenzivnějších poloh a vytratilo se v éteru se stejnou nenuceností jako Doria na konci vystoupení.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Naproti tomu Lattimore nechávala za každou skladbou jasnou tečku. Prozaické instrumentální příběhy o návratu astronauta Scotta Kellyho na rodnou Zem, vyhazovu z práce nebo humorném setkání s Ptákem Bukem z pořadu Sezame, otevři se „odvyprávěla“ v reverbovaných zvucích harfy. Místy fantaskní až snové vyhrávky doplněné audiovizuálními projekcemi s motivy přírodnin umělce Justina Trippa měly něco z povahy paměti. V loopech se fixovaly na stále stejné momenty, v reverbech si je přehrávaly, v jemných modulacích si představovaly alternativní scénáře.

Kvůli přesnosti a ležérnosti, se kterými je Lattimore schopná uchopit tak abstraktní pojem, jakým je určitý typ nasládlé nostalgie, se draly slzy do očí. Přitom se nenabízelo moc prostoru pro vynucené dojetí. Úvodní patos rychle rozvířily průpovídky hudebnice, která skladby uváděla souvisejícími humornými anekdotami ze života, časem osamocenosti stráveným tvorbou Hundreds of Days na pobřeží Kalifornie a poctou dlouhodobým spolupracovníkům, jejími slovy „přátelům a hrdinům“, jako právě „největšímu crushi mého dospívání“, kapele The Cure. Tolhurst ostatně přispěl na Goodbye, Hotel Arkada hrou na syntezátory, Lattimore si ale v sólové sestavě během Arrivederci vystačila a vyčarovala ze špetky synťáku další kouzelné tóny.

„Můžu vám ještě zahrát jednu krátkou věc?“ zeptala se skromně během vyžádaného přídavku. Lattimore odplula na It Feels Like Floating. Byl to svět pozorovaný z povzdáli, stále hravý a barevný jako ty předchozí, ale tentokrát netečný a nepřístupný. Dveře se pomalu zavřely, nastal čas odejít.