Melt: Nekompromisní kouzla

Poloostrov Ferropolis má svá vlastní pravidla, díky kterým se mu daří ze všech festivalů v okolí nejlépe odtrhnout návštěvníka od každodenní reality. Jedním z nich je maximální pohodlí a kapacita dvacet tisíc lidí. Dále pak dostatek záchodů, stinných míst, pitné vody zdarma, placení bezhotovostní páskou nebo autobusy neustále pendlující mezi areálem a stanovým městem. Ani ten na Meltu nefunguje pouze jako místo na přespání, ale tvoří jej několik improvizovaných osad, ve kterých se přečkává do prvních větších koncertů kolem osmé. Mimo to v něm nalezneme kromě stánků s jídlem i pláže, taneční stage nebo sámošku se všemi důležitými věcmi, na které se při balení zapomíná.

Honne a NAO - ze dvou představitelů britského městského soulu více zaujala druhá zmíněná zpěvačka z východního Londýna, její černošský hlas totiž nabídl větší rozmanitost než vokalisti, které si přizvalo producentské duo Honne. Stejně tak NAO předvedla i větší zápal a to hned od první písně, když doslova přitančila s velkým úsměvem na rtech a roztočila své dlouhé husté černé vlasy do rytmu dokonale sehrané kapely. Té se zase skvěle dařilo převádět chladnější elektronické R&B na veselý funk a dostat návštěvníky do varu už kolem půl osmé.

To Warpaint přišly na stage v klidu a se sklenicemi vína. Jak v nich tekutiny ubývaly, tak se stupňovaly omamné kytarové smyčky, které vygradovaly v půlce setu skladbou Elephant. Set tvořil poctivý průřez celou diskografií včetně závěrečné Love Is to Die a roztančené New Song, během níž se decentní jednobarevný stage design tvořený čtyřmi okenicemi proměnil v duhovou kaskádu. Čtyřčlenná dívčí skupina předvedla skvělou show, ale na rozdíl od Samphy ničím nepřekvapila. Jeho vystoupení bylo na sto deseti procentech od úvodní Timmy’s Prayer až po závěrečnou, dvakrát nastavovanou Blood on Me. Samphův silný hlas se honosně nesl nad klavírem, samply i rozdováděnou kapelou a vyzněl ještě intenzivněji než na nahrávkách. Show navíc překvapila i svižností a hravostí, obzvláště pak v momentu, kdy se celá kapela včetně hlavního protagonisty postavila za bicí a po pomalejší části nachystali diváky na energický závěr.

fotogalerie z druhého festivalového dne tady

Největším a naštěstí jediným zklamáním byl dj set Jona Hopkinse, který ani po půlhodině nepřinesl žádný moment, který by napověděl, kdo je zrovna za pultem. Takže Zebra Katz. Ten po pomalejším úvodu zahodil paruku a hned skočil mezi lidi, kde odehrál většinu koncertu. Vedle osvědčených hitovek jako Last Name Katz překvapil rapper novou skladbou produkovanou Hudsonem Mohawkem. Nejtemnější, nejnamačkanější a zároveň nejupřímější show festivalu na ploše pár metrů mezi kontejnery se stala největším překvapením druhého dne.

Bonobo a jeho organické vystoupení přilákalo k hlavní stagi nejvíce diváků i přesto, že o kus dále předváděli svá nekompromisní kouzla Bicep a Tale of Us. Bonobo jako jediný ze všech producentů dokázal povznést svoji produkci na omamný audiovizuální zážitek. Melodické a meditativní plochy střídaly odkazy k africkému i asijskému folklóru, během nichž se na velkém plátnu promítaly záběry noční krajiny. Ta pak ve velkém finále s hitovkou Kerala vzplála ohněm a ukončila poslední uklidňující zážitek před přeplácaným setem Modeselektor.