Poslední nádech (Bendik Giske)

Roztěkaná atmosféra se přiostřuje s každým dalším zvoněním. Početné osazenstvo pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru. Na pozadí nadpozemské světelné choreografie berlínské vizuální umělkyně Theresy Baumgartner přestávají být syntezátor italské hudebnice a zvukové designérky Marty De Pascalis a saxofon norského muzikanta Bendika Giskeho pouhými prostředníky dvouhodinové experimentální seance, ale stávají se roztančenými, na dřeň obnaženými extenzemi lidského těla.

Obě jména pochází z protilehlých konců Evropy. Spojuje je ale Berlín, kde patří mezi čelní osobnosti experimentální scény. Marta De Pascalis, která tam zároveň zakládala festival Marina di Neukölln, se českému publiku představila už v roce 2021 na kutnohorském festivalu experimentální a nezávislé hudby A Day of Sound.

Dvojitého nominanta na norskou Grammy, který opustil skandinávskou konzervativní jazzovou scénu, ke znovupřijetí znenáviděného tenorového saxofonu přivedla otevřenost berlínského undergroundu. Tam smířil zdánlivě rozbíhající se kořeny včetně jazzu, nově nabyté lásky k elektronické taneční hudbě, ale i gamelanu, který se Giskemu dostal pod kůži během pobytu v Indonésii. Třetí a nejnovější eponymní album se absolutně odvrací od konvencí spojených se saxofonem, rozšiřuje pojetí nástroje o nové amelodické struktury a zároveň kvíří maskulinní estetiku jazzové performance.

Podvratnost Giskeho přístupu však nespočívá v silně kontrastních kompozicích, ale ve vytváření repetitivních smyček rozbíjených jemnými tóny a gradacemi. Něco, co ostatně sdílí s De Pascalis, ačkoliv ta se ve svém úvodu omezila na syntezátor Yamaha CS-60 a vrstvení monotónních transovních ploch z loňského alba Sky Flesh.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Zatímco meditativní De Pascalis šetřila kontrasty a nekonečné drony se odrážely od stěn neviditelného zvukového vakua, Giske jedním hlubokým výdechem uváděl do pohybu pendulum cyklických tónů stoupajících se sisyfovskou urputností stále výš, aby s nimi následovně odtančil do ticha světelných skulptur Baumgartner.

Jazzový nástroj v jeho rukou postupně ztrácel obvyklé obrysy. Témbrem místy nabýval podoby didgeridoo a některá vysoká staccata odeznívala s nonšalancí houslových nástrojů. Vše zůstávalo elementární, organické, konfrontační, a přitom skromné, podobně jako Giskeho krátké, ale vroucí interakce s publikem.

Cyklus proměn završil v setlistu předposlední Rhizome. Urputnost, a přitom absolutní soustředěnost zůstávaly s hudebníkem až do posledních vteřin dlouhého tracku, který jako kdyby každou chvíli měl zaniknout v bezdechu. Jeho jemné dozvuky se ještě dlouhou dobu rozplývaly v tichu do tmy ponořené Archy.