Španělé milují život (Alhambra Monkey Week 2023)

Moje cesta na sevillský festival Alhambra Monkey Week začíná v Barceloně. „Asi máš hlad. Uvařím paellu, dáš si?“ čtu zprávu od kamarádky Barbary sotva vylezu z letadla. Potkala jsem ji letos v Chorvatsku, je rodačka z Valencijského společenství. „Ježiš, to je super, moc díky!” odepisuju ve španělštině a přidávám dojatého smajlíka. Lepší začátek si nemůžu přát.

Barbie mě vítá jako nejvzácnější návštěvu a večer mě bere do svého oblíbeného queer baru Candy Darling. Shodou okolností v něm vystupuje uskupení Flamenco Queer: kytarista a tanečník v dámském oblečení, jež doprovází zpěvačka v strohých černých šatech. Zprvu nevím, co čekat od flamenca v dragu, ale brzy pochopím, že pořád to samé: když se tanečník Rubén Heras náhle zastaví po prudké otáčce a pomalu rotuje zápěstími, chvění jeho hustých umělých řas prozrazuje jakési slastné transcendentální utrpení.

Španělský showcase a konference Alhambra Monkey Week probíhá již patnáct let v Seville, hlavním městě Andalusie a flamenca. Stačí vyjít ven a narazíte na obchod s tanečními pomůckami, obrazy s ženami v červených vrstevnatých sukních a samozřejmě na performery a performerky v akci. Funguje to i jako lákadlo pro turisty, ale místní flamencem opravdu žijí.

Hned na začátku akce s názvem „Soul of the South: Andalusian Folklore in Melody”, která se odehrává první den festivalu, muž s rozcuchanými vlasy a hranatými brýlemi pustí jednu ze skladeb dua Lole y Manuel. Legenda flamenca Lole Montoya se narodila zde, v Seville, a brýlatý muž, producent a hudebník Fernando Vacas, má za úkol svým výběrem skladeb nabídnout průlet andaluskou hudbou. V prapodivném baru Garlochí, kam jsme se natlačili s dalšími delegáty festivalu, voní kadidlo, všude samá Panna Marie a šedovlasý majitel Miguel s vážným výrazem servíruje „Kristovu krev”. Během hodiny zazní starodávné arabské melodie, loňská skladba producenta Bronquia a zpěvačky Rocío Marquez nebo psychedelický rock ze sedmdesátek. Slyšeli jste někdy o místní kapele Smash? Prý bychom tu neměli přehlížet ani stopu Jimiho Hendrixe…

Alhambra Monkey Week vzdává hold místu, kde probíhá, ale vztahuje se na celé Španělsko. Jeho hudební program nabídne relativně krátký úvod ve čtvrtek, aby v pátek a sobotu bavil nonstop od tří odpoledne do šesté hodiny ranní. A představí širokou žánrovou paletu, ve které kytarové kolektivy mají silné zastoupení. To, že Španělé mají rádi rock, tuším ještě před příjezdem, a utvrzuju se v tom na koncertě největších hvězd festivalu Los Planetas. Ten ovšem člověka bez citového vztahu z dospívání nemá čím zaujmout: pomalejší tempo obměklých kytar a zpěvu se v průběhu hodiny nehne, publikum ale celou dobu oddaně zpívá. Podobně nadšeně pak přivítá mladou madridskou skupinu La Paloma, jejíž debutové album Todavía no (Ještě ne) se nese v duchu ve světě stále populárnějšího college rocku. Kdo (jako já) říkával, že rock zemřel, neměl pravdu.

Svoje zastoupení měla i kosmopolitní Barcelona, kde jsou usazené mimo jiné umělkyně Simona a LaBlackie. První předvedla skvělou roztančenou show v blikajícím různými barvami autodromu, druhá vystoupila v otevřeném cirkusovém stanu a šla se svým drillem trochu víc na dřeň. Obě hudebnice nejsou původem ze Španělska: Simona je z Argentiny a La Blakkie se narodila v Africe. Dnes žijí a tvoří v Barceloně, stejně jako třeba slavnější venezuelská producentka Arca nebo argentinská raperka Ms Nina. Přistěhovalci z Jižní Ameriky i Afriky tvoří dnes velkou část obyvatelstva Španělska a mají kolosální vliv na místní (a světovou) scénu. Téma vzájemného ovlivňování kultur, postavení umělců z jiných kontinentů a dědictví kolonialismu však navzdory mým vnitřním přáním nebylo reflektováno ani v rámci konference. Ta jaksi nevykročila z komfortní zóny témat jako digitalizace, financování, problémy pořadatelů a (surprise, surprise) umělá inteligence.

Víc než cokoliv jiného si ale na Monkey Week uvědomuju radost, živost a opravdovou hloubku pocitů, se kterými místní do všeho jdou. Zvědavě pozoruju, jak spontánně začnou tančit na electrocumbii a soustředěně poslouchají lamentování flamenca, jak s dětským nadšením uvádějí festival jeho pořadatelé nebo jak kolemjdoucí senioři z ničeho nic vytleskávají jeden z rytmů flamenca, zatímco hledají místo k posezení. „Španělé strašně milují život,” zazní ve dvouhodinovém dokumentu mnou sledovaného ruského novináře Alekseje Pivovarova, který shodou okolností vyšel krátce po festivalu. To vím úplně přesně, když na koncertě otáčím hlavou, a můj úsměv rezonuje hned s desítkou dalších.