Maria Pyatkina | Články / Reporty | 20.12.2023
Moje cesta na sevillský festival Alhambra Monkey Week začíná v Barceloně. „Asi máš hlad. Uvařím paellu, dáš si?“ čtu zprávu od kamarádky Barbary sotva vylezu z letadla. Potkala jsem ji letos v Chorvatsku, je rodačka z Valencijského společenství. „Ježiš, to je super, moc díky!” odepisuju ve španělštině a přidávám dojatého smajlíka. Lepší začátek si nemůžu přát.
Barbie mě vítá jako nejvzácnější návštěvu a večer mě bere do svého oblíbeného queer baru Candy Darling. Shodou okolností v něm vystupuje uskupení Flamenco Queer: kytarista a tanečník v dámském oblečení, jež doprovází zpěvačka v strohých černých šatech. Zprvu nevím, co čekat od flamenca v dragu, ale brzy pochopím, že pořád to samé: když se tanečník Rubén Heras náhle zastaví po prudké otáčce a pomalu rotuje zápěstími, chvění jeho hustých umělých řas prozrazuje jakési slastné transcendentální utrpení.
Španělský showcase a konference Alhambra Monkey Week probíhá již patnáct let v Seville, hlavním městě Andalusie a flamenca. Stačí vyjít ven a narazíte na obchod s tanečními pomůckami, obrazy s ženami v červených vrstevnatých sukních a samozřejmě na performery a performerky v akci. Funguje to i jako lákadlo pro turisty, ale místní flamencem opravdu žijí.
Hned na začátku akce s názvem „Soul of the South: Andalusian Folklore in Melody”, která se odehrává první den festivalu, muž s rozcuchanými vlasy a hranatými brýlemi pustí jednu ze skladeb dua Lole y Manuel. Legenda flamenca Lole Montoya se narodila zde, v Seville, a brýlatý muž, producent a hudebník Fernando Vacas, má za úkol svým výběrem skladeb nabídnout průlet andaluskou hudbou. V prapodivném baru Garlochí, kam jsme se natlačili s dalšími delegáty festivalu, voní kadidlo, všude samá Panna Marie a šedovlasý majitel Miguel s vážným výrazem servíruje „Kristovu krev”. Během hodiny zazní starodávné arabské melodie, loňská skladba producenta Bronquia a zpěvačky Rocío Marquez nebo psychedelický rock ze sedmdesátek. Slyšeli jste někdy o místní kapele Smash? Prý bychom tu neměli přehlížet ani stopu Jimiho Hendrixe…
Alhambra Monkey Week vzdává hold místu, kde probíhá, ale vztahuje se na celé Španělsko. Jeho hudební program nabídne relativně krátký úvod ve čtvrtek, aby v pátek a sobotu bavil nonstop od tří odpoledne do šesté hodiny ranní. A představí širokou žánrovou paletu, ve které kytarové kolektivy mají silné zastoupení. To, že Španělé mají rádi rock, tuším ještě před příjezdem, a utvrzuju se v tom na koncertě největších hvězd festivalu Los Planetas. Ten ovšem člověka bez citového vztahu z dospívání nemá čím zaujmout: pomalejší tempo obměklých kytar a zpěvu se v průběhu hodiny nehne, publikum ale celou dobu oddaně zpívá. Podobně nadšeně pak přivítá mladou madridskou skupinu La Paloma, jejíž debutové album Todavía no (Ještě ne) se nese v duchu ve světě stále populárnějšího college rocku. Kdo (jako já) říkával, že rock zemřel, neměl pravdu.
Svoje zastoupení měla i kosmopolitní Barcelona, kde jsou usazené mimo jiné umělkyně Simona a LaBlackie. První předvedla skvělou roztančenou show v blikajícím různými barvami autodromu, druhá vystoupila v otevřeném cirkusovém stanu a šla se svým drillem trochu víc na dřeň. Obě hudebnice nejsou původem ze Španělska: Simona je z Argentiny a La Blakkie se narodila v Africe. Dnes žijí a tvoří v Barceloně, stejně jako třeba slavnější venezuelská producentka Arca nebo argentinská raperka Ms Nina. Přistěhovalci z Jižní Ameriky i Afriky tvoří dnes velkou část obyvatelstva Španělska a mají kolosální vliv na místní (a světovou) scénu. Téma vzájemného ovlivňování kultur, postavení umělců z jiných kontinentů a dědictví kolonialismu však navzdory mým vnitřním přáním nebylo reflektováno ani v rámci konference. Ta jaksi nevykročila z komfortní zóny témat jako digitalizace, financování, problémy pořadatelů a (surprise, surprise) umělá inteligence.
Víc než cokoliv jiného si ale na Monkey Week uvědomuju radost, živost a opravdovou hloubku pocitů, se kterými místní do všeho jdou. Zvědavě pozoruju, jak spontánně začnou tančit na electrocumbii a soustředěně poslouchají lamentování flamenca, jak s dětským nadšením uvádějí festival jeho pořadatelé nebo jak kolemjdoucí senioři z ničeho nic vytleskávají jeden z rytmů flamenca, zatímco hledají místo k posezení. „Španělé strašně milují život,” zazní ve dvouhodinovém dokumentu mnou sledovaného ruského novináře Alekseje Pivovarova, který shodou okolností vyšel krátce po festivalu. To vím úplně přesně, když na koncertě otáčím hlavou, a můj úsměv rezonuje hned s desítkou dalších.
Filip Peloušek 25.07.2024
Nejsem na Colours poprvé, ale za sedm let mé absence jsem zapomněl, jak monumentální areál je, a hlavně, kolik lidí se v něm pohybuje.
Ema Klubisová 24.07.2024
Po Bear Stone sme sa odviezli do Záhrebu, kde sme prespali u kamaráta, snažiac sa pozliepať štyri dni festivalových dojmov do jedného koherentného textu a fotogalérie.
Dantez, Michal Mikuláš 21.07.2024
Sobota s Jamesem Blakem coby hlavní hvězdou věští, že se letošní konec ročníku bude za poklidnějšího rozjímání...
Dantez, Michal Mikuláš 20.07.2024
Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů.
Dantez, Michal Mikuláš 19.07.2024
Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.
Dantez, Michal Mikuláš 18.07.2024
Pozvolné propíjení jasných barev: krotkost hlasitosti kompenzují Morellovy dozvuky.
Timon Láska 17.07.2024
Tak intenzivní komunitní vibe jsem na žádném festivalu necítil. Soustřednost a jedinečnost vzájemného porozumění navíc sahá přes různé faktory.
Jakub Béreš, Dominik Polívka 16.07.2024
Strach o nejbližší střídá po návratu domů obavy o samotný festival. Pohoda je místem s jedinečnou reputací a bezpečným prostorem pro všechny, kterým není dobře ve vlastní zemi.
Václav Valtr 16.07.2024
Místní spolek Thonmi chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival coby vrchol sezóny.
Aneta Martínková 15.07.2024
Dramaturgie, prostor, ve kterém se festival odehrává, světla, ozvučení. Všechny podmínky jsou tu zkonstruované k tomu jít úplně na dřeň.