Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

O tom, že se PAF už dávno přesunul na míle daleko od relativně konzervativního vnímání termínu animace, netřeba vést debaty. A letošní ročník tradiční prosincové přehlídky šel zase o kousek dál, mimo jiné v tom smyslu, že nabídl úplné minimum standardních filmových projekcí – místo nich publikum v Olomouci dostalo pestré pásmo kurátorovaných cyklů, přednášek, workshopů a koncertů. A taky mohlo přihlížet, kterak Pavla Sedliská a Michal Pěchouček před zeleným plátnem pokouší hranice trapnosti při moderování večera, během kterého byl Andreas Gajdošík

dekorován coby vítěz 30. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Právě spojení Chalupeckého ceny s PAFem se jeví příznačně pro posun olomoucké akce, která je stále více o umění napříč disciplínami a méně o sebevíce doširoka vnímaných animovaných filmech. Podobně jako představovali nominovaní výtvarníci průřez uměleckými přístupy (od klasické malby přes keramiku po angažované intervence), nabízel taky festival projekce z filmového pásu i lo-fi digitál. A podobně jako se sdružení Comunite Fresca věnuje starověkému umění a Gajdošík manévruje velmi současnými tématy, ohlížel se taky PAF k „zasloužilým“ filmařům a vyvažoval to nejaktuálnějšími poryvy ve světě vizuálního umění. A to vše pod jednotícím tématem portrétu.

Když experimentální filmař Martin Ježek uváděl svůj program šestnácti a osmimilimetrových filmů, hovořil o svém staromilství a lásce k promítačkám v běhu. Rozněžnělé vrnění projektorů pak opravdu představovalo zklidnění v programu, který jinak spíše cuchal nervy a rozrušoval pohodlné vnímání okolního světa. Takové byly třeba cykly Anne Duffau, jejíž selekce krátkých animovaných filmů spojovala anatomii lidí s futuristickými vizemi, které zneklidňují mimo jiné svou neuchopitelnou nedokonalostí. Takový byl třeba film Infection Drivers od Kate Cooper, nečekaný výron podivné agrese představuje i videoklip Holly Herndon a Jlin.

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá, protože se jí ptají tváří v tvář. Rozpačitý ceremoniál, který na hraně trapnosti bruslil jako jakési céčkové Radio Ivo, vystihl i dílčí tápání letošního PAFu. Ten svým stále výraznějším příklonem k programům kurátorovaným plejádou akademiků i umělců sice nabídl rozdílné pohledy na téma portrétu, to je ovšem podobně volné jako králíkovský přístup k dramaturgii „Film a XY“, jak ho neblaze proslulý šéf uherskohradišťského festivalu roky praktikoval. Jde ale jen o vzdálenou paralelu – PAF totiž rozhodně nejde cestou jistot a už proto si může dovolit více omylů, více neklidu. Jedinou jistotou jsou zde nadále vzteklý pes ve Vertigu a ořechovka v Tungsramu.

Letošní PAF – respektive ty části programu, kam mezi zahájením a sobotním večerem stihl autor tohoto textu zavítat – tak působil nejsilněji tam, kde se obracel do minulosti. Ať už se bavíme o krátkých filmech, jakýchsi portrétech zapomenutých v čase, které vybral výtvarník Luke Fowler, zmíněném Martinu Ježkovi anebo vystoupení kapely EU, kterou sice tvoří mladí hudebníci včetně Andrease Gajdošíka, ale které staví na hodně anachronickém zvukovém i performativním útoku na diváky. Tváře reagující na konfliktní koncert by mohly dobře posloužit jako základ dalšího portrétního videa. Výkřiky „Zabij čerstvě narozené dítě!“ šlo brát jako staromódní provokaci nebo jako glitch, jakých je současný svět plný, ale které nelze přehlížet. Hranice je tenká a PAF ji nakonec přece jen znovu narušoval z vícera směrů a podnětně.