Melancholie v podání Warpaint

Americká čtveřice Warpaint je sice dívčí skupina, ale rozhodně nečekejte sladký, prvoplánově sexy popový prefabrikát. Jádro kapely tvoří Theresa Wayman a Emily Kokal – nejlepší kamarádky z Oregonu, které spolu navštěvovaly sbor a ranní cesty do školy si krátily zpěvem. V osmnácti se holky odstěhovaly do New Yorku, aby vzápětí procestovaly celý svět. Nakonec se natrvalo usídlily v Los Angeles, kam mezitím dorazily i sestry Jenny Lee Lindberg a Shannyn Sossamon. Náhoda tomu chtěla, že se obě dvojice brzy seznámily, a během bláznivého jamování na sv. Valentina roku 2004 založily skupinu.

S živým hraním si daly načas. Více než rok psaly do šuplíku, převažovaly bezejmenné instrumentální skladby, kapela se sehrávala. Emily a Theresa jakožto kytaristky a hlavní zpěvačky, Jenny Lee se chopila baskytary a Shannyn bubnů. Sossamon však byla v té době známou hollywoodskou herečkou (vzpomeňte si na černovlasou krásku, která zazářila například po boku Heatha Ledgera v Příběhu rytíře) a rozhodla se plně věnovat herecké kariéře. Mezi lety 2007 a 2009 se v kapele vystřídali tři bubeníci (David Orlando, Josh Klinghoffer a Michael Quinn), Emily navíc v té době chodila s kytaristou Johnem Frusciantem. On a Klinghoffer, oba Red Hot Chilli Peppers, skupině pomohli nejen přílivem „papričkových“ fanoušků, ale i s nahráváním prvního EP Exquisite Corps. Vznikalo během roku 2007, aby o dvanáct měsíců později bylo oficiálně vydáno pro americký trh a vzápětí obletělo planetu. Skupina podepsala smlouvu s Rough Trade a konečně na konci roku 2009 - několik týdnů před vznikem prvního alba The Fool - přišla do skupiny bubenice s polsko-australskými kořeny Stella Mozgawa.

Desku pojmenovaly podle tarotové karty blázna, značící hravost, kreativnost i schopnost riskovat. Nic z toho, jak se zdá, Warpaint nechybí. Kritici se předháněli v pozitivních recenzích, kapela se stala objevem roku s více než slibnou budoucností. Ostatně za The Fool stál velmi prestižní tým. Album produkoval Tom Biller (Beck, Karen O, Liars), o mix se postaral Andrew Weatherall (New Order, Primal Scream, Bjork) a Adam Samuels (John Frusciante). Čtveřice vystoupila na festivalech Bonaroo, Glastonbury či Coachella, a pražské publikum tak mělo výjimečnou příležitost vidět kapelu v tom nejlepším složení.

Přestože byly prázdniny a lidi z Prahy spíše prchali, Akropolis prázdnotou rozhodně nezela. Když konečně vyběhly na pódium nedbale oblečené muzikantky v sešlapaných botách a nesmělým výrazem, nadšení neznalo mezí. Zpod pódia často zaznívaly nabídky k sňatku jak z pánské, tak dívčí strany. Samy členky říkají, že sice bydlí ve slunném LA, ale jejich tvorba je ovlivněna brzkými ranními hodinami bezprizorního depresivního bloumání, kdy ve městě zavírají bary. Hraní tak považují za skvělou formu terapie i katarze. Něžný hlas Emily souzněl s medově táhnoucím se projevem Theresy, zazněly největší hity jako Elephants, Stars, Bees, Baby nebo Beetles. Při Majesty si Theresa přála červená světla, čímž psychedelickou melancholii jen umocnila. Není se čemu divit, mezi jejich inspirace patří filmy Tarkovského, Lynche, Antonioniho, Allena a Almódovara. Texty vyprávějí o vztazích a fanoušci je zpívali s nimi a bylo vidět, že mnohým se splnil hudební, i když trochu krátký sen.

Poprvé zmizely ze scény po hodině hraní, několikaminutový potlesk je ještě na dva songy vrátil. Vrcholem extáze bylo akustické provedení písně Billie Holiday, při které sál ztichnul a Warpaint vsedě, na kraji pódia, jen za pomocí zpěvu, kytary a bubnu, vytvořily intimní, zasněnou atmosféru. Slova „Nothing you can say can tear me away from my guy“ jsme si prozpěvovali ještě cestou domů.