Posel dobrých zpráv, Tom Skinner

K tomu, aby se o The Smile mluvilo jako o senzaci by bezpochyby stačil samotný Thom Yorke a vzhledem k tomu, že se v sestavě kapely nachází ještě kolega z Radiohead Jonny Greenwood, je vymalováno úplně. Ovšem na třetího vzadu by nebylo dobré zapomínat, bubeník, producent a skladatel Tom Skinner je jednou z klíčových osobností britské jazzové scény a jeho dotek najdeme na mnoha zásadních nahrávkách.

Co spojuje Matthewa Herberta, Shabaku Hutchingse a obě Moruše Jany Kirschner? Právě osoba Toma Skinnera, jehož diskografie se blíží k úctyhodným dvěma stovkám nahrávek. Během plus mínus dvaceti let to vychází na nějakých deset sessions ročně, což je výjimečné nejen čistě matematicky, ale i v rámci obvyklých jazzových standardů. Navíc se Skinner objevuje na žánrově velmi pestrých albech, jeho záběr se pohybuje od tradičního akustického jazzu přes nejrůznější moderní fúze až k abstraktní elektronice. Zároveň je vyloženě týmovým hráčem, k nahrávce pod vlastním jménem se dopracoval až na sklonku roku 2022. Výtečnou kolekci Voices of Bishara začátkem května doplnil fascinující koncertní záznam pořízený v londýnském klubu mu. Vysoká škola moderního jazzu experimentálnějšího ražení.

Ve chvíli, kdy člověk začne pátrat hlouběji po východiscích osobností současné jazzové scény, dříve nebo později se musí dostat k výchovnému programu Tomorrow’s Warriors, který už od začátku devadesátých let vedou hudebníci Janine Irons a Gary Crosby. Programem prošla drtivá většina scény a Tom Skinner není výjimkou, právě zde se ostatně seznámil s řadou kolegů, se kterými pracuje dodnes, například se Shabakou Hutchingsem. S tím ho pojí více než dvacet let společného hraní a tvorby, ještě před známými Sons of Kemet spolu v roce 2007 založili trio Zed-U.

Skinner spolupracoval s kdekým od Kanea, Mulatua Astatkeho nebo Grace Jones, až k dalším výrazným jménům jako Floating Points, Polar Bear či Dave Okumu. S Jonnym Greenwoodem se prvně setkal v roce 2012 při nahrávání soundtracku k ceněnému snímku Paula T. Andersona Mistr a odsud zřejmě pramení jeho angažmá v The Smile, díky kterému se bubeníkovo jméno dostalo určitě k dosud největšímu publiku.

SONS OF KEMET – LEST WE FORGET WHAT WE CAME HERE TO DO (NAIM, 2015)

„Nikdy jsme nezkoušeli, naši dynamiku jsme rozvíjeli před publikem. Téměř neustále jsme hráli, což znamenalo, že se naše hudba konstantně vyvíjela. Sons of Kemet byli skutečně velmi intenzivní kapelou, ale není to tak, že by naše cesta už skončila. Mám pocit, že máme něco před sebou," nechal se Skinner slyšet v rozhovoru pro The Guardian v roce 2022, kdy Sons of Kemet oznámili časově neurčenou pauzu. Právě na příkladu Sons of Kemet je možno do velké míry představit relevanci celé britské jazzové scény, která pomohla naprosto přepsat obraz žánru dříve vnímaného coby prostředí výhradně pro starší a pokročilé. V půlce minulé dekády jazz objevila mladá generace právě díky hudebníkům jako Hutchings nebo Skinner, kteří do svých jazzových základů zcela přirozeně pumpovali grime, dubstep nebo afrobeat. Druhé album Sons of Kemet přináší dokonale vyváženou směs hráčské suverenity, futurismu, nadšení i hlubokých znalostí historie, právě díky němu Shabaka Hutchings podepsal smlouvu se slavným jazzovým vydavatelstvím Impulse!, mimochodem coby dosud jediný zástupce celé britské scény.

TOM SKINNER – VOICES OF BISHARA (BROWNSWOOD | INTERNATIONAL ANTHEM | NONESUCH, 2022)

Po více než dvaceti letech kariéry přišel čas na už zmíněnou první nahrávku pod vlastním jménem. Termín Bishara pochází z arabštiny a znamená něco jako posel dobrých zpráv, což se ostatně k Tomu Skinnerovi poměrně hodí: pokud se na nějaké desce objeví, je její vstřícné přijetí více méně zaručeno. K třicetiminutové nahrávce Voices of Bishara inspirovalo Skinnera album By Myself cellisty Abdula Waduda z roku 1978, které během lockdownu podle vlastních slov poslouchal pořád dokola. Důležitost Voices of Bishara, jedné z nejvýraznějších jazzových nahrávek roku 2022, je zřejmá už ze skutečnosti, že se k jejímu vydání spojila hned tři výrazná vydavatelství – londýnský label Brownswood vedený Gillesem Petersonem, International Anthem z Chicaga a slovutný Nonesuch.

Na albu se sešla výrazná sestava – několikrát zmíněné Toma Herberta a Shabaku Hutchingse doplnil Kareem Dayes na cello a v neposlední řadě také saxofonistka Nubya Garcia. Tato crew pět Skinnerových skladeb a jednu klasiku od Tonyho Williamse interpretovala s vervou i vášní, celé album nahrála během jediného dne. Ovšem poté následoval poměrně dlouhý proces mixu, pod kterým už je podepsán samotný Skinner: „Ke střihu a mixu jsem zaujal velmi liberální a zároveň tvrdý přístup, což hudbě vdechlo nový život. Vycházel jsem ze skvělých diskotékových re-editů, kdy lidé jako Theo Parrish sekali melodie a smyčkovali celé sekce. Nejsem purista, nechci být závislý na minulosti. Bylo opravdu posilující pohrát si s hudbou a vidět, co se stane, když se člověk nebojí trochu to celé podělat. Bylo to správné rozhodnutí.“

LONDON BREW – S/T (CONCORD, 2023)

Na poctě k padesátinám alba Milese Davise Bitches Brew se sešla náramná společnost, kromě Skinnera, Nubye Garcia nebo Hutchingse například Theon Cross, Benji B, Glen Scott a mnoho dalších. Za nápadem a celým procesem stáli producent Martin Terefe a hudebník Dave Okumu. Původně byla v plánu zejména série koncertů, tuhle ideu ovšem zhatila pandemie, nakonec zůstalo u třech nahrávacích dnů v severolondýnském The Church Studios, ze kterých vzešlo více než dvanáct hodin nahraného materiálu. Ty dostal do ruky Terefe, ovšem nikoli k tomu, aby z nich vybral a následně sestříhal výsledné skladby. Podle vlastních slov do záznamů vůbec nezasahoval, pouze z nich vytáhl jednotlivé úseky, které vyšly na albu přesně v té podobě, jak byly výjimečnou sestavou nahrány. Legendární album Bitches Brew představuje pouze referenční bod, od kterého se odrazila fantazie hudebníků a velký třesk, při kterém se střetly jejich výjimečné schopnosti. Mimořádné album i v kontextu tak vyrovnané produkce, kterou se může po právu chlubit britská jazzová scéna.