Rozjímání v klubu (Smerz)

Úpadek klubového života v posledních letech je připisován různým faktorům – namátkou postcovidovým proměnám společnosti nebo preferencím mladších generací, které k zábavě nepotřebují větší sešlosti nebo alkohol.

„Můžeš jít do klubu a nepít, prostě jenom poslouchat hudbu a mít se dobře. To je v pořádku,“ říká hudebnice Henriette Motzfeldt z norského dua Smerz v rozhovoru pro Office Magazine. Úpadek klubového života v posledních letech je připisován různým faktorům – namátkou postcovidovým proměnám společnosti nebo preferencím mladších generací, které k zábavě nepotřebují větší sešlosti nebo alkohol. Možná za ním také stojí nedostupnost odlišných pohledů, jak má nebo jak by mohl probíhat. Loňské album Big City Life její mateřské kapely by klidně mohla být party deska. Na to, aby jí byla, se ale dívá až příliš daleko za parket.

„Makeup on my mind, these shoes, so far down / Little red skirt and a blouse my mother found.“ Pokud tyto verše ze skladby Feisty vytrhneme z kontextu tvorby Smerz, můžou působit rozpustile. I po letmém poslechu jejich diskografie na ně nelze nenahlížet než jako na lehce ironické. Podtrhuje to charakteristický odtažitý vokál Motzfeldt. Za zdáním emocionálního chladu přesto na různých úrovních nalézáme propojení s druhými lidmi i potřebu jejich blízkosti. Motzfeldt se se svou kolegyní Catharinou Stoltenberg setkala na střední škole v rodném Oslu díky společným přátelům. V Kodani se dvojice kromě vysokoškolského studia a hudební tvorby věnovala také nočnímu životu v místních klubech. „V Kodani byla spousta dobrých parties a dobré hudby,“ vzpomíná Stoltenberg. V hudbě Smerz však více než blízkost druhých lidí rozebírají právě jejich absenci. A nejde pouze o fyzické strádání.

STRNULÉ POSEDÁVÁNÍ

Dávali to najevo už v roce 2018, na raném EP Have Fun v laškovném kousku Half Life: „Hope I've got it if you wanna come get it / Got permission baby / I've got half life.“ O něco trpčeji o pocitu samoty v lásce zpívaly o tři roky později na debutu Believer ve skladbě Remember. „Uh, this what I feel, is it loneliness? / I hear it out, not here to impress.“ Samota dostala odlišný rozměr po přestěhování dua z Kodaně do New Yorku. „V New Yorku jsme měli období, které pro nás bylo velice živé, protože se kolem dělo spousta věcí, ale v jistém smyslu jste sami,“ konstatuje Stoltenberg pro Vogue. Přestěhování do města, které nikdy nespí, znamenalo víc koncertování a clubbingu. Neutuchající vír událostí. Zároveň to ale vedlo k jistému druhu izolace. Minulé vztahy jsou překonané, protože je už nic nepřipomíná. Vazby s přáteli na starém kontinentě se zpřetrhaly a ty nové se objevují a zanedlouho zase mizí. Zbylo anonymní procházení se v davu po megalopoli.