Články / Reporty

Místo častých zázraků (Respect Festival 2023)

Místo častých zázraků (Respect Festival 2023)

Akana | Články / Reporty | 21.06.2023

Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají. Každopádně po více jak čtvrtstoletí trvání je zřejmé, že tato akce se zkrátka „neochodí“ a stále dokáže nabídnout hudební okamžiky, které se nestydím označit za zázračné. Obvykle mi připadá neřešitelné a vlastně i zbytečné srovnávat úroveň obou žánrově pestrých festivalových odpolední. Tentokrát se nedělní program zarýval pod kůži se znatelně větší intenzitou než ten předchozí, to však neznamená, že by kdokoli z účinkujících výrazněji zklamal. Drobné mušky, jako třeba ne úplně dokonalá sehranost somálské legendy Dur-Dur Band, nikomu vrásky nenadělaly a úchvatná vystoupení Nigerijce Adédèjìho, brazilských Kastrup Quartet nebo nizozemského Meral Polat Tria se naopak do historie festivalu zapsala písmem z toho nejryzejšího zlata.

Co uši neslyší, srdce nebolí, takže ani absence malijských Al Bilali Soudan, kterým v účasti zabránily komplikace s vízy, nakonec nezkalila všeobecnou pohodu, na Respectu zcela samozřejmou. Ačkoliv slyšet tuarežské pouštní blues v zase trochu jiné formě, než je v posledních dekádách zvykem, by jistě stálo za to. Takhle zase zbylo víc času pro ostatní účinkující, jimž jindy neúprosný časový harmonogram tentokrát umožňoval plnit poctivě všechny žádosti o přídavek. Můj dlouholetý pocit, že na Respectu vlastně neprobíhají tradičně komprimované festivalové sety, ale plnohodnotné koncerty, se tak jen potvrdil.

Afrofunkový papiňák

Pamětníci si možná vzpomenou, že svébytnou kulturu Baulů z Bengálska už před lety na Respektu představil Bapi Das Baul se skupinami Baul Bishwa a Senses. O dvacet let později přijela toto společenství pestře oděných hudebníků reprezentovat žena. Zpěvačka a hráčka na jednostrunný nástroj ektara Rina Das Baul si spolu se souborem Rangamatir Baul získala náklonnost publika se stejnou přirozeností, s jakou tito svobodomyslní trubadúři splétají do jednoho světonázoru prvky islámu, hinduismu i buddhismu. K vyladění se na atmosféru festivalu, kde je možné nevázaně křepčit i zažívat hluboké spirituální vjemy (a to i současně), nemohli pořadatelé volit lépe.

Při dalších dvou koncertech jsme se přesunuli na Balkán, nejprve do Bosny a Hercegoviny, odkud pochází zpěvák a kytarista Damir Imamović. Ten se soustředí na tradiční bosenské balady zvané sevdalinka, svým emočním nábojem často přirovnávané k blues nebo fado. Pětačtyřicetiletý sarajevský rodák je podával s obdivuhodným citem a pokorou a jejich bolestný nádech nijak nevylučoval příjemný pocit pospolitosti. Podpora houfu krajanek pod pódiem byla jako obvykle sympatickým bonusem, stejně jako skutečnost, že v Imamovićově triu figuroval vedle hráče na kemenče Deryi Türkana také věhlasný jazzový kontrabasista Greg Cohen, spolupracovník Johna Zorna nebo Toma Waitse. Nikoli jako hvězda, ale jako skvělý muzikant, který nepotřebuje svoje jméno za každou cenu vypichovat.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Hudbu rumunských lautari máme především pod vlivem slavných Taraf de Haïdouks spojenou s drsným, neučesaným zpěvem romských veteránů, snoubícím se se stejně syrovými propletenci cimbálu, houslí a kontrabasu. V této souvislosti byl kontrast mezi éterickým zjevem a podobně jemným, školeným vokálem zpěvačky Coriny Sîrghi na jedné straně a autentickou hudbou kapely Taraful Jean Americanu na straně druhé poměrně překvapivý. Nicméně nezvyklé spojení se rychle stalo zcela přirozeným. Skupina, jejíž vznik inicioval americký akordeonista Shaun Williams (onen Jean Americanu), dokázala, že divoká romská tančírna i sofistikovaná křehkost mohou nejen koexistovat, ale navzájem se násobit.

Pořadatelské promo zkratky je vždy nutné brát s rezervou, ačkoli ty, s nimiž pracuje agentura Rachot, se nikdy nesnižují k laciným přefouklým bublinám. Přesto mi slova o nejlepším afrobeatu od dob Fely Kutiho, případně o setkání Jamese Browna, Stevieho Wondera a Prince přišla poněkud podezřelá. Ovšem jen do chvíle, kdy nigérijský kytarista a zpěvák Adédèjì a jeho kapela spustili. Lépe řečeno odpálili vydatnou energetickou nálož. A to nikoli jednotvárnou. Bravurně zařezávající funk, v němž skutečně bublal ten natlakovaný brownovský papiňák, střídala excelentní soulová balada, tu zase západoafrický highlife a pulzující afrobeatový tmel to celé rámoval. Naprostá profesionalita, naprosté oddání se hudbě a jednoznačný vchol sobotního line-upu, jehož hladký spád nezbrzdily ani pravidelně se vracející – a ne zrovna skromné – dešťové přeháňky.

Bouře vášně a záchvěvy bolesti

Za podstatně příznivějších a stabilnějších meteorologických podmínek zahájil nedělní program somálský ansámbl Dur-Dur Band. Zmrtvýchvstání této lokální legendy 80. let v něčem připomíná případy, jakým je například senegalský Orchestra Baobab, podmínky, které momentálně panují ve válkou zdevastovaném Somálsku, však jejich reunion činí ještě unikátnějším a vzácnějším. I to může být důvod, proč bylo tak snadné jim odpustit drobná zaškobrtnutí, zapříčiněná patrně narychlo přebudovanou aktuální sestavou, v níž figuroval – a určitě se neztratil – také český saxofonista Borek Smékal. Mix tradičních somálských stylů, reggae nebo funku měl i tak dost šťávy, aby druhý festivalový den rozjel ve velkém stylu.

Alespoň přibližně popsat zážitek z následujících dvou vystoupení se rovná marnému hledání superlativů. Brazilský Kastrup Quartet (nakonec však pětičlenný) vede Guilherme Kastrup, skutečné producentské eso latinskoamerické hudby, který stojí za úspěchem mnoha brazilských hudebníků, včetně triumfálního návratu před časem zesnulé zpěvačky Elzy Soares. Ve vlastní tvorbě vychází ze své bohaté bubenické praxe – logickým odrazištěm jsou brazilské rytmy, ty však svým komplexním kompozičním myšlením, silným duchovním nábojem a propojením moderního (elektronika) i prastarého (hudební luk berimbau) rozvíjí do mnohotvárných hudebních scenérií. Rytmické extáze střídají niterné ponory a celé to plyne s přirozeností přírodních živlů. Perkuse, vokály, kytara, flétna, samply mluveného slova, všechno navozuje pocit dokonale provázaného celku, v němž se fyzický prožitek s duševním snoubí v nerozpojitelném objetí. Ne, na tohle slova skutečně nestačí.

Emocionálním vichřicím však nebyl konec. Koncert Meral Polat Tria probíhal na horské dráze mezi drásavě expresivními vrcholy a neméně jitřícími intimními hlubinami. Herecká průprava nizozemské zpěvačky s kurdskými kořeny Meral Polat jí byla ve schopnosti uchopit stejně přesvědčivě oba extrémy zcela jistě ku prospěchu, ovšem jestliže navíc během vystoupení dokázala navodit i hřejivý pocit vzájemnosti, laskavosti a pohody, svědčí to především o její vnitřní síle a pravdivosti. Svým nesmírně procítěným, blízkovýchodní melodikou prodchnutým zpěvem ovládla celý areál, stejný obdiv zasluhují i její spoluhráči: mimořádně variabilní bubeník Frank Rosaly i klávesista a kytarista Chris Doyle. Jejich hra nezahlcuje prostor, na širokospektrální výrazové skoky zpěvačky se napojuje s příkladnou vnímavostí. V jednu chvíli s avantgardní vervou doslova řežou vzduch, vzápětí jen tiše plynou a šelestí, dokreslujíc bouře vášně a vzdoru i záchvěvy bolesti a smutku, kterými zpěvačka hypnotizuje publikum. Podobně jako u Adédèjìho se nakonec ukázalo, že ani slogan „kurdská Patti Smith“ nebyl až tak mimo.

Finálový set skupiny Kutu, vedené etiopskou zpěvačkou Hewan Gebrewold a francouzským houslistou Théem Ceccaldim, se už tolik nezabýval subtilním dramatickým stínováním a šel primárně za taneční energií. To je ovšem přesně to, co závěr festivalu potřebuje a Kutu zdaleka neprovozují jen nějaké etno hopsání. Prolnutí etiopské tradice s klubovou elektronikou je při svém explozivním náboji propracované a vrstevnaté, a i když se nasazení houslí jako hlavního strunného nástroje (navíc většinu času hraného pizzicato) může zdát poněkud bláznivé a na první pohled snad i lacině efektní, funguje to perfektně. Tanečnímu božstvu nebylo ani na závěr Respect Festivalu obětováno nic z důrazu na kvalitu, autenticitu a oduševnělost hudby, ať už pochází z kteréhokoli koutu světa, ať je starobylá nebo tepe současností. Borek Holeček s agenturou Rachot si mohou odškrtnout další mimořádně vydařený ročník akce, na níž se – poměrně často – dějí zázraky.

Info

Respect Festival
17.–⁠18. 6. 2023 Rohanský ostrov, Praha
Fb událost

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

No importa tu cara, importas tu (Austin TV)

Kryštof Kopec 27.02.2024

Když na jaře minulého roku Austin TV oznámili comebackový koncert, lístky se vyprodaly během tří minut.

Co se děje v pokojíčkách (Holly Humberstone)

Klára Řepková 22.02.2024

Koncert je stejně jako její tvorba hořkosladká óda na ranou dospělost se všemi intenzivními láskami, propitými večery i pocity neukotvenosti a opuštění a hledáním sama sebe.

Brutalita v croptopu (Knocked Loose & Deafheaven)

Marek Hadrbolec 21.02.2024

„I wanna to see all of you stage dive!“ Bryan Garris dává povel a mosheři se sápou na půlkruhové pódium, jen aby na jeho druhé straně přistáli do propletence hlav,…

Řev tříští mramor (Napalm Death)

Kryštof Kočtář 15.02.2024

Agresivní diktát prokládaly milé pauzy, kdy Barney Greenway přítomné vzýval k odmítnutí nenávisti ve prospěch solidarity či hledal majitele nalezeného mobilu.

Cit pro pochmurnost (Of the Wand And the Moon)

Kryštof Kočtář 07.02.2024

Kim Larsen z Of the Wand & the Moon přiznaně kráčí po cestě, kterou vyšlapal legendární projekt Death in June. Někdy je tento krok jistý, jindy méně...

Večer střízlivého hardcore-punku (Magnitude & co.)

Marek Hadrbolec 07.02.2024

„Praha je asi moje nejoblíbenější město v Evropě,“ deklaruje Russell Bussey, zatímco neúnavně poskakuje po pódiu a bez ustání burcuje publikum k větší aktivitě.

Architekti metalcoru (Architects & co.)

Timon Láska 06.02.2024

Do Prahy si Architects kromě zvukově i rytmicky vyšperkovaného, více než devadesátiminutového vystoupení přivezli také spektakulární vizuální doprovod.

Slow travel CTM 2024

Andrea Bodnárová 04.02.2024

Fronta u Betonhalle je úctyhodná a uvnitř je téměř nedýchatelno. CTM otevírají Moundabout, dva týpci, co zpívají o mrtvolách v rašeliništích.

Přivolat Bestii ohněm (Mörghuul)

Marek Hadrbolec 04.02.2024

Podium zdobí dva obrácené kříže a čtveřice svíček. Dav lidí pod ním netrpělivě vyhlíží příchod Bestie...

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Já na Brno, Brno na mě

Jakub Zbořil 31.01.2024

První koncerty jsem viděl v dnes už zaniklém klubu Boro koncem střední školy. Tehdy jsem neměl tušení, že taková podzemnická scéna v Česku vůbec existuje... Scéna - Brno!

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace