Na správné cestě - Edith

Line-up založený na dvou baskytarách není na naší alternativně rockové scéně bez tradice. Vzpomeňme táborskou Deverovu chybu a do jisté míry (kytaru měli také) i pražské Gnu. Do této nepočetné, ale nepřeslechnutelné rodiny patří i Edith, kapela vzniklá před dvěma dekádami v Benešově. Jejich aktuální a v pořadí třetí velkou desku Zlom dělí od jejího studiového předchůdce (Půlený, 2019) nejen sedm let, ale také znatelný stylový posun. Ten už naznačilo loňské živé EP Live Session * Studio Loď, na němž se v předpremiéře objevily tři písně ze Zlomu a také nová verze skladby Mimo layout. Verze podstatně rychlejší, údernější a přímočařejší než byla ta z alba Půlený. A to je také směr, který v posledních letech Edith sledují a který názorně reprezentuje letošní studiová novinka.

Někdejší rozmáchlá sludge/doom/noise soumračnost se v čerstvých písních zkoncentrovala do výrazně sevřenějších tvarů, které nepřišly o všechny temné odstíny, místo epiky však nyní upřednostňují přehlednost, dravost, zvukovou hutnost i nemalý hitový potenciál. Část fanoušků může želet sytých klávesových melodií, které skladbám z Půleného dodávala někdejší členka Pafka, případně growlingu, jímž projev kapely ve stejné době zpestřovala hostující německá zpěvačka Mandy. Nicméně Edith v novém nastavení jsou přinejmenším stejně přesvědčiví. I v kratších sevřených skladbách vynikne hypnotická síla, jakou dokáže generovat basové dvojspřeží podepřené důraznými bicími služebně nejmladšího člena Jana Baleje. Semknutý tandem uzemňuje dunivými basovými linkami Jiří Kraus, zatímco frontman Michal Němeček nad nimi riffuje, hlukaří nebo jednoduše zpevňuje jejich kontury. Decentní psychedelické příchutě přidává prostřednictvím abstraktních syntezátorových textur hostující Petr Hromádka alias Hromy ze skupiny Goblin Pizza, který rovněž album mixoval.

Na jednom pólu stojí rychlé, hladově se zakusující kusy jako Štěk nebo Fakt, které si v dřívějším repertoáru lze jen těžko představit, na druhém táhlá, ale emocionálně neméně vypjatá Já se ptám. Asi nejsilnější jsou ovšem Edith ve středních tempech. Do skladeb jako Netrefil nebo Válec se jim daří zakódovat podobně hutný tribální feeling, jakým disponují třeba Killing Joke, a přitom se pořád pohybují ve formátu indierockového nebo chcete-li post-punkového hitu s výrazným refrénem a šťavnatými riffy. Tytéž parametry splňují i další songy: Out je být in, Hamlet nebo finálová Vulgar Beauty, ale šanci záhy uvíznout v mozkových závitech má vlastně kterákoli z deseti položek.

K tomu, že se z paměti zase brzy nevytratí, přispívají vrstevnaté Němečkovy texty, do značné míry kryptické, náznakové, pocitové, často obdařené údernými slogany. Poskytují dost prostoru pro vlastní interpretace, posluchač si podle vlastních zkušeností může vybrat, za kterou z nabízených nitek bude chtít zatáhnout. Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby. Určitým vodítkem může být vracející se slogan „out je být in“, z něhož se tak stává jakési motto alba, nebo oprášené spojení z předchozí desky „jseš mimo layout“ v Hamletovi. Charakteristické pro celkové vyznění jsou také vícekrát použité „motoristické“ motivy (Out je být in, Štěk, Válec).

Z celé nahrávky je cítit především čerstvost a ambice dodat zavedené značce Edith novou akceleraci.  Členové tria mají už takříkajíc leccos odžito. Nemají potřebu za každou cenu přepisovat definice hudby, na které vyrostli, a životní zkušenost se promítá i do textů. Na druhou stranu Zlom dokazuje, že se z jejich písní nevytratila vášeň a energie, ani chuť jít na věc zase trochu jinak.