Kánon

Nejlepší romány píší básníci. Kánon zní i z větrů levante a poniente proplétajících se nad zálivem, v ospalém městečku El Puerto de Santa María...

„Každé dítě ví, co je to kánon. Ten krásný a prostý polyfonní trik, v němž je melodická linka prvního hlasu po pár taktech v jakési ozvěně zopakována druhým – a pokud je hlasů více, po vrstvách vyroste malinká několikapatrová stavbička, domeček pro panenky, v němž na každém patře postupně začíná hořet a červená se line záře, červená se line záře... a ranní zvony duní a bratr Kuba, bratr Kuba ještě spí... A jednotlivé hlasy se pronásledují tak dlouho, dokud se v tom hudebním strojku nedotočí klíček.“

Nový román Marka Šindelky (mj. scénář k filmu Okupace) Systémy něhy mě provázel minulý festivalový týden na cestách, stihl jsem z něj zatím sotva třetinu, ale už teď je jasné, že je to výjimečné dílo. Právě v jakémsi pomyslném kánonu se zde sbíhají umanutost, smutek i fascinace mechanismy, stroji nebo cykly, příběhovou linku střídají okouzlující popisy systémů i šachové analýzy, nechybí poetické kaskády imaginace. Nejlepší romány píší básníci. Kánon zní i z větrů levante a poniente proplétajících se nad zálivem, v ospalém městečku El Puerto de Santa María, ve strmých uličkách Cádizu, který sice dávno není oním „zářivě bílým“ městem, jak o něm psal Arturo Pérez-Reverte ve svém Obléhání, ale pořád fascinuje. Souznění mnoha hlasů je zřetelné i v hlučící zahradě Nové Cvernovky, možná všem a všemu navzdory, možná jenom úlevou. Možná proto, že na každém patře postupně začíná hořet. Mama, tenías razón, říká Ángeles Toledano. Vždycky to tak bude.