Pořadatelská: Marek Horyna (MNDL Fest)

Kdo se pohybuje po severomoravských indie hájovnách, určitě někdy zavítal na nějaký kopřivnický hudební betlém, a to ať už na Červeném kameni, v galaktickém parku u nádraží nebo v Kaťáku. Vždycky tam potkáte Marka Horynu, v pohybu, s otevřenou náručí a problémy, které řeší v běhu. A to dělá vlastně pořád…

Co chystáš?

Teď je to vlastně dost jednoduché – všechno se točí kolem MNDL Festu 2026, který děláme 23. až 24. května v Kopřivnici. Je to pro mě vrchol jara. Něco, co skládáš dlouhé měsíce, a pak se to během dvou dnů rozplyne mezi lidma, hudbou a májem. Letos to bude zase o trochu barevnější. Sobota je hlavní den – hudba, divadlo, čtení, mix lidí a energií, které se normálně nepotkají. Máme tam jména jako Fvck_Kvlt, Amelie Siba, Zapomělsem nebo Drutty – věci, které jsou každá úplně jinde, ale dohromady dávají smysl právě v tomhle prostoru a čase. Neděle je pak takové doznění. Dvě kapely, míň spěchu, víc sdílení. Přijedou belgičtí Star Club West a The Pau, dopijem pivo a necháme to celé pomalu odejít.

Jinak mám rád i ty menší špíly během roku. Koncert pro dvacet lidí v místnosti, kde slyšíš každé nadechnutí. To je často stejně silné jako festival.

Jaký koncert tě v poslední době nadchnul?

Nejvíc mě v poslední době dostal Alan Sparhawk na Besedě. Stál jsem v topolovém hájku a koukal na člověka, kterého poslouchám přes dvacet let. A on mě úplně rozebral. Byla v tom nekompromisnost, která zarazí, a zároveň jemnost, která v tom tichu obejme. Pak přišla jedna skladba a já to prostě neudržel. Zaklonil jsem hlavu, obloha se nade mnou zamlžila a já měl najednou v očích slzy. Hudba je někdy silnější než všechno okolo.

Silný byl i návrat Kolowrat a jejich koncert po deseti letech v Kopřivnici. Kapela, se kterou mám spojený kus života – a když se ten kruh po letech uzavřel, bylo to zase na slzy. Některé věci mají váhu, kterou neokecáš. Hodně mě zasáhla i deska I Want to Feel Safe od Ankiho, o to větší radost jsem pak měl, že jsme ho mohli přivézt i do Kopřivnice. Přesně ty momenty, kdy si řekneš, že to celé dává smysl.

Když se podíváš na koncerty jiných promotérů, koho bys šel podpořit, koho je nutné vidět a slyšet?

Mám velký respekt k tomu, co dělají lidi kolem Provozu v Ostravě. Dlouhodobě, konzistentně, bez velkých gest. Pak mě baví věci kolem Martina Valáška v Rožnově pod Radhoštěm – tam je cítit, že to někdo dělá srdcem a ne podle tabulek. A hodně dobrý věci se dějou i v Olomouci – ať už na SF MINI nebo na různých místech pod kolektivem Hlubina. Je to taková tichá, strašně důležitá práce. Bez ní by ta scéna byla poloviční.

Jaký máš vztah k sociálním sítím?

Upřímně - čím dál komplikovanější. Používám je hlavně jako nástroj na promování koncertů, protože bez toho to dneska moc nejde. Ale osobně se je snažím poslední rok ze života spíš vytěsňovat. Zjišťuju, že mi vlastně nic zásadního nedávají, spíš berou pozornost. Takže když můžu, jdu radši do lesa. Les je dobrý přítel. Nemá notifikace, nic po tobě nechce a většinou ti dá přesně to, co zrovna potřebuješ.

Kam nejraději chodíš na jídlo?

V Kopřivnici mám svoje oblíbené, lehce „zašlé“ asijské bistro, kam chodím na bumbíčko tak často, že už si skoro tykáme. Což je podle mě nejvyšší možná forma gastro loyalty programu. Když jsem v Ostravě, tak se rád nechám sežehnout v Mustangu, což je indicko-nepálská restaurace kousek od Stodolní. Vede to tam chlápek s nejlepším knírkem na světe a když odtamtud odcházíš, máš pocit, že jsi prošel očistným rituálem a zároveň lehce zemřel. Ale v dobrým, žejo. A úplně nejradši? Domů k mámě. To je podnik, který má stabilně michelinskou hvězdu a nikdy nezklame.