Šejkr #175: Mimo čas

Šéf českého R&B dneska vydává desku, o které se bude mluvit, nebo by mělo. Poslouchám už déle, nějaký fóry jsme si řekli v úterý v Art Café, pořád to roste. Zejména poslední věc nemohu přestat poslouchat, sedí mi náramně, plus je třeba říct, že jsem se musel hned dvakrát podívat, jestli tam s ním zpívá opravdu ta, která tam s ním zpívá. Zajímavé, jak dokáže jazyk změnit výraz, možná i barvu? Minulá noc je jak jinej život, indeed.

Minule bylo ticho, vím, stal se mi Ment. Jednou za čas neuškodí. Dneska to taky mělo být o Mentu, ale spíš nebude. Děje se příliš věcí v příliš krátkém časovém úseku, abych citoval ze svého guilty pleasure filmu Moje učitelka. Na Lublaň ale vzpomínám, ne že ne, report na webu vyjde konečně v pondělí, burek i dunja included, a pak v čísle pár slov o výstavě místního kolektivu OM produkcija, která mě dostala jako už dlouho nic. „Každý z jednačtyřiceti natočených snímků podepsán fiktivním jménem, jde o jednačtyřicet různých lidí nebo jednačtyřicet přezdívek jednoho člověka?“ píše se v materiálech k ní. Cením nejvíc. S jejich filmy a memorabiliemi bych strávil daleko delší dobu než hodinu, málem mě tam zamkli.

Úplně náhodou po letech vytahuji debut After Robots jihoafrických BLK JKS, posílám kamarádce, se kterou jsme se v Lublani potkali, už dlouho žije v Evropě, ale z Jižní Afriky pochází. Taky hodně mimo čas, dodneška fascinující věc, možná i ještě víc než v době vydání. Hutná, propracovaná, temná, kmenová až na půdu, přitom možná progrocková, chtělo by se říct. After Robots se jmenuje, možná už tehdy před více než patnácti lety věděli proč. Při každém AI rozpohybovaném obrázku zatínám zuby trochu víc, chápu, že škola hrou, a vůbec zábava je třeba, ale opravdu to musí dělat každý? Možná to s tím albem After Robots nebyla náhoda, napadá mě mimoděk, ale tak když jsme se včera seriózně bavili o věštkyni, co bych čekal.

„Vaše žádost bude vyřešena v průběhu následujících týdnů.“ Z Mentu v dnešním playlistu nenajdeme nakonec nic, ale aspoň jsem se konečně dostal ke stížnosti aerolinkám kvůli ztracenému kufru – doručili mi ho 24 hodin před návratem, byl jsem v Lublani pět dní, zase jsem skoro nemusel vybalovat. Předpokládám, že to bude dlouhá zábava. Když ale čtu zprávy od známých, co jsou zaseklí v Asii, tak pokorně házím všechno za hlavu. Mimo čas, někdy mám pocit, že vystoupit z těla a sledovat naše všední pinožení by nebylo od věci. Jak se to jmenovalo, Ohnivé ženy? No nic, jak zpívá Joshua Idehen (další dnešní release): „Save the last dance for the redemption song.“

Dneska v osm večer tradičně na Radio 1, spolu s Tomášem a Vi, Joshuou Idehenem, Gena, Tramhaus, Xylitol, Asherem Gamedzem nebo Bel Cobain. Ano, to jméno sedí.