Vstupní prohlídka: Napoli

Sedmero hudebníků přivádí na scénu western, v němž se prolínají kořeny brněnské alternativy s otevřenými horizonty country – Napoli. Na albu Tučný časy, které pokřtí 11. února v Kabinetu múz, zkoumají příběhy města, lásky i každodenního hrdinství, poeticky zemitě a s nádechem humoru, který nechává v posluchači prostor objevit vlastního kovboje.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Jáchym: Trenčanský párek s fazulou, tramping. Dlouhé začátky westernů, kdy nikdo nemluví. A rýmařovská ska-punková základna.

Jakub: Vyrostl jsem v lese a u ohně. A u ohně v lese většinou všichni hrají country. To jsou moje nejútlejší vzpomínky. Už ve třech letech jsem dokázal přečůrat všechny trempy. Přijde mi, že se z moderního country vytrácí špína a upřímnost, co v něm vždycky byla. Dnes ten žánr implementuje spoustu prvků popu a přijde mi vyumělkovaný, ale to byl nakonec jeden z jeho hlavních atributů už dávno, že vždycky nasáknul nové trendy a skalní fanoušci se proti tomu ohrazovali.

Matěj: Sedm statečných. Sedm kaubojů, z nichž každý má nějakou specifickou (super)schopnost, a dohromady jsou neporazitelní a vždy na straně slabšího.

Ryba: Rozhodně klobouk. Dost jsem si oblíbil nosit klobouk a kde chceš uplatnit takovej stage outfit? Jedině v country kapele!

Tomáš: Pro Napoli jednoznačně Matěj, bez něj bych se country moc nezabýval. Moc se mi líbí ty okrajovější odnože a žánrové mixy jako ambient country, dark country, gangstagrass apod. Teď jsme doma hledali fúzi country a psytrance, ale nic dobrýho nám bohužel nevypadlo.

Víťa: To, že mě ve školce vybrala paní učitelka Slaninová, že mám hudební talent, i když jsem se schoval pod židličku, a když mě máma dotáhla do ZUŠky v Třeboni a ptala se, na co chci hrát a já jí dvacet minut vytrvale tvrdil, že na nic, sem uviděl nápis na dveřích „housle“. To mi přišlo jako nejnepravděpodobnější možnost, tak jsem to řek. Pak mě nutila do cvičení máma, za což jí děkuju, jinak bych u toho rozhodně nevydržel…

Pak sem nevěděl, co se životem po základce, tak když jedna hezká cellistka šla na konzervatoř do Budějc, šel sem tam taky. Tam sem hrál klasiku, nutnost neustálého cvičení mě znechucovala, ale udělali jsme si tam kvartet a hráli Mahlera. Pak sem poznal divadlo, utekl do Brna na činohru a když jsem najednou začal hrát v kapelách, housle sem vrátil do hry už s větší láskou. Mám v Napoli úplně levný elektrický Staggy a hall + octaver, ale zvuk to umí docela fajn. Jinak k žánrům: vyrost sem na Nirvaně, Guns N' Roses, System of a Down, Sinatrovi, The Walkmen, Hamiltonu Leithauserovi, filmovéý hudbě Michaela Giacchina, Morriconeho, na Dannym Elfmanovi, ale mám rád a poslouchám skoro všechny žánry, rock, pop, indie, dechovka, country, metal, rap, swing, jazz, tady taky záleží, vážnou hudbu, teda kromě dvacátého století, kromě moderních autotunových heků a tupta-dupta hovadin.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Jáchym: Vyrábím lampy. Dám dohromady různý objekty, který už neslouží k původnímu účelu a upravuju dřevo a sklo. Ale je to jenom takový kutilství. Pracuju v divadle v technice.

Jakub: Zahrad-ničení, truhlařina, návštěvy úřadu práce, užívání psychedelik. Jsem kreativní typ, který by nejraději dělal všechno, co ho baví, ale neumím tím moc vydělávat peníze. Spíš utrácet. Klidně dva roky šetřím, abych pak strávil zimu na jihu. A vrátím se pak samozřejmě zase úplně chudej, ovšem nabitej a vysluněnej.

Matěj: Dělám divadlo. Zejména pro děti.

Ryba: Krom hudby v podstatě ničím jiným. Piju dost kafe, to mě celkem baví. Rád si u toho zahraju nějakou retro hru. Taky sbírám dost věcí, převážně ty, co vydávají zvuk. A snažím se občas opravit nebo zbastlit nějakou elektroniku. Hlavně teda hudební.

Tomáš: Živím se hudební produkcí a zvukem pro počítačové hry. Baví (a ničí) mě korejské kulinářské pořady, asijská kultura a komiksy, Jodorowsky, Eastman, Aaron.

Víťa: Jsem hercem v Divadle Polárka. Kam tímto zvu!

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?

Jáchym: Nejhorší je se sejít ve všech, máme dlouhé lokty. Bez kapely mi chybí další nástroje a s looperem neumím.

Jakub: Nejhorší bude, že je nás v kapele hodně a všichni jsme dosti nápadití, takže je často těžký se shodnout na jasné vizi. Kolikrát to je pak tak překombinovaný, že už mi to nedává smysl. Ale pokud to naše pojetí urban kovbojství bude alespoň někoho zajímat, má cenu to dělat. V podstatě je to natolik otevřenej pojem, že můžeme tvořit cokoliv a nedržet se v žádných kolejích.

Matěj: Když se kůže na trh přinesená zběžně na cáry trhá. V tom je samota milosrdná, většinou.

Ryba: Hraní bez kapely je náročný, jsi sám za sebe a je to monolog, komunikuješ jen sám se sebou a tím, co máš v sobě. S kapelou můžou vznikat zajímavý a nečekaný momenty a nápady přesahující jednotlivce. Ale zase vzniká dost komunikačního šumu…

Tomáš: S kapelou – časové závazky. Táta má být večer doma. Někdy to bolí. Bez kapely – nulové časové závazky. Ústící zpravidla v nulovou aktivitu.

Víťa: Na hraní v kapele je nejhorší, že sou tam další lidi a maj svoje představy o hudbě. Ale zároveň to je skvělý samozřejmě! A nejhoršího na hraní bez kapely je, že člověk hraje sám. Aspoň k sobě kytaristu, bubeníka, nebo i toho violistu, no…

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Jáchym: Nic, haha, cože?

Jakub: Špatně použitý sarkasmus, srážka s blbcem, nebo když si nemůžu už napotřetí udělat dobrej drdol nebo cop, když mi nesedne novej klobouk.

Matěj: Jako na jevišti? Skoro nic. Jsem zvyklý na kojící ženy, paňčelky s mobilem, podřimující nedospáče, šuškající prťátka, ostentativně pokřikující výpitky, nečekaná bažení, ale i návaly šíleně radostné energie. Mimo jeviště? Dětský pláč. Ten jediný nelze unést.

Ryba: Výpadek proudu. To rozhodí všechny.

Tomáš: Sociální sítě. Je strašný, když si to otevřu s konkrétním záměrem a hned mi bliká do očí jiný podnět, díky kterému často instantně zapomenu, proč jsem si to vůbec otevřel.

Víťa: Kalhotky na smyčci/blbě nastavený odposlechy.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Jáchym: Ujíždím si na brambůrkách. Ale v backstagi by měla být hlavně nějaká minerálka, myslím.

Jakub: Bez vody a popelníku, jsem skromnej člověk. Zažil jsem akce, kde v backstage nebylo nic a byly to super večírky. Zažil jsem koncerty, kde byly různé lahve, švédské stoly, řízky, čáry na lesklých podnosech, ale nikdy jsem tomu nepřikládal důležitost. Je to milá pozornost, ale za mě není nezbytná. Akci dělají hlavně lidi.

Matěj: Když už budeme předpokládat existenci backstage, přemýšlel bych spíš, co všechno by tam být raději nemělo... Budu-li ale uvažovat o absolutně ideální variantě, tedy že backstage je, a dokonce se v ní nachází jídlo a pití, tak… Ne. Omlouvám se, tak bujnou fantazii nemám.

Ryba: Miluju takový ty menší DIY akce, kdy ti organizátoři uvaří kotel vegeguláše nebo indii z dumpsteru, zapaří na tvůj koncert, ty potom zapaříš s nima na jejich spřátelenou kapelu, vypijete, co je na baru k mání, pokecáte a pak tě nechají přespat ve vlastní posteli a sami spí na gauči. A samozřejmě konev dobré kávy je super.

Tomáš: Cokoliv je lepší než nic. Voda a chlebíčky, klidně vege, ať vegetariáni nepřijdou zkrátka. Piva a birelly.

Víťa: Česnekový jednohubky s hroznem a grepovej birell.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Jáchym: Za trumpety, nakupuju na bazaru starý vraky. A vinyly, CDčka.

Jakub: Momentálně za hudbu samotnou. Desky, nahrávky, merch oblíbených umělců. Z nástrojů mám všechno, co jsem zatím chtěl, z techniky taky a vzhledem k dětem si to stejně nemůžu dovolit. Jinak trávím hodně času nahráváním sólových věcí.

Matěj: Za nové a nové – vesměs zatím spíše neúspěšné – pokusy o výrobu vlastního homemade nástroje banjovitého typu.

Ryba: Vlastně už moc nemám za co utrácet, můj GAS je celkem nasycenej. A taky už to nemám kam dávat. Mám toho faktfakt hodně. Ale stejně pořád něco hudebního nakupuju. Už to teda nejsou velký aparáty nebo třicetikilový klávesy, ale na něco malýho se jaksi pořád místo najde.

Tomáš: Hudební nástroje všeho druhu. Mám dlouhý seznam, který se s každou koupí záhadně zvětšuje, místo zmenšuje. Poslední bizár byl Soma Pipe, fantastická věc.

Víťa: Hrabáním se hodiny v DAWu, takže čas i peníze momentálně nejvíc do vybavení svýho mini studia. Letos jsem si na to konečně poskládal komp ještě před zdražením pamětí, mám doma 88 kladívkovou Yamahu P-45, sice obyčejnou, ale dá se na ní cvičit i bez DAWu a přes midinu spolu s Korgem Nanopadem 2 a starší Scarletkou druhý generace a taky (novýma) M-Audio odposlechama, to konečně stíhá a zvládá při minimálním zatížení i náročný banky. A to celý jede na Linuxu s Ardourem.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?

Jáchym: Baví mě, jak jsou teď mladí otevření k sobě. Bojím se války. Některý věci jsou neměnný (jako síla starejch vín).

Jakub: Tři věty jsou na mý současný vidění světa moc, takže to shrnu do třech slov. POŽÁR UPROSTŘED BLÁZINCE.

Matěj: Vzhledem k tomu, že kupříkladu světlo z nejbližších kosmických objektů k nám doputovává až MNOHO světelných let poté, co bylo vyprodukováno, nelze objektivně o současné podobě světa vědět prakticky vůbec nic. Strašné. Skvělé.

Ryba: Můžu jen doufat, že nástup AI sraček zvedne víc lidí z křesel a inspiruje je k tomu jít se do klubu podívat na živý muzikanty tvořící reálnou muziku v reálným čase vlastníma rukama. Ale jinak se pořád máme docela hezky. Česká republika je krásná zem, kde se zatím ještě pořád dá žít.

Tomáš: Na duši vrásky – málo je lásky – ztracená víra. Škoda že se mocní nesnaží o to, abychom se tu měli dobře a aby tu s námi bylo dobře planetě. Člověk si to musí dělat hezký sám.

Víťa: Je to nerovný svět okolností a možností a každý máme jiné. Věřím v lidskost a empatii. A hlavně v přátele a rodinu.