10+1 = Andrew Pekler

Andrew Pekler aktuálně tvoří elektronicko-organický ambient, který kombinuje modulární syntezátory a terénní nahrávky a který vydává u labelu Jana Jelineka Faitiche. Zároveň svou hudbu označuje za kritické pojetí stále ještě exotizující „hudby čtvrtého světa“ a jeho kořeny sahají k devadesátkovému nu jazzu. Autorská selekce niže reflektuje hlavně hlubinné inspirace – a takřka určitě překvapí. Pekler vystoupí spolu s Ullou, Man Rei a Mitchellem Keaneym 18. října v klubu Punctum.

Bo Diddley – Bo Diddley

Tahle skladba představuje úžasné spojení spousty věcí starších, než je ona sama (afro-karibské rytmy, field holler, bluesové kadence) a věcí, které přišly až po ní: funk nebo idea, že každý nástroj je buben, polyrytmy, redukce harmonie na jeden akord, vertikální místo horizontální kompozice – tohle v podstatě předznamenává Jamese Browna, rap a techno.

Speedy West – West of Samoa

Další fúze z poloviny století. Country a westernová pedal steel kytara (nástroj a styl hraní velmi blízký havajské hudbě), která vykračuje dál do světa imaginárního Tichomoří. Všimněte si elektromechanicky generovaného ptačího zpěvu!

Les Baxter – Quiet Village

Jeden z klíčových okamžiků, kdy západní představy „jiných“ míst, lidí a jejich hudby dávají vzniknout vlastní, částečně specifické, popové hudební formě. Čistě eskapistická fantazie, která je z nějakého důvodu pořád omamná navzdory, nebo možná díky své naivitě.

Bobby Hutcherson – Ankara

Další příklad vágních vlivů „zvnějšku“, z nichž Západ utváří populární hudební formu, v tomhle případě modální jazz. lichodobé rytmy, které ovšem pořád šlapou, hypnotická basová linka, melodická fungující v paralelní harmonii a samotný název dohromady tvoří vábivou představu mýtického „Východu“, který je spíš přeludem než obrazem.

Knud Viktor – Ambiances

Terénní nahrávky jako nástroj. Pro mě to je nádherně složená meditace nad tím, jak naše vnímání přírody není nikdy čisté, ale vždy zprostředkované, kulturně situované a esteticky kódované.

Joao Gilberto – Undiú

Krásná studie toho, čemu říkám vertikální kompozice. Základní rytmická fráze, která prostupuje celou skladbou, hraná na akustickou kytaru a velmi decentní činely, se nikdy nemění. Gilberto, který zpívá extrémně jemně a je nasnímaný hodně zblízka, po celou dobu jen opakuje nesmyslné slovo z názvu pořád dokola. Ale přesto je v harmoniích akordů tolik nuancí a posunů, že je tam slyšet nesmírně pestré vyprávění. Tohle je nejdokonalejší minimal techno skladba všech dob, kde není žádná elektronika.

Miles Davis – He Loved Him Madly

Milesovo neuvěřitelné requiem za Dukea Ellingtona. Koncentrovaná atmosféra ztráty, zmatku, přemítání a bolesti se vyvíjí a mutuje asi deset minut, než vůbec začne rytmus pohřebního procesí. Když se rozjede, nacházíme se současně v dávné minulosti i vzdálené budoucnosti. Jeden génius hovoří ke druhému.

Jon Hassell – Datu Bintung at Jelong

Tohle patří k nejoriginálnější hudbě, která kdy byla složená, a je to o hodně víc než jen součet částí (reichovské fázované smyčky, harmonizovaná trubka, fragmenty bezeslovného zpěvu). Hassellův svět byl stejnou měrou cizí a povědomý, archiv a vize budoucnosti, syrový a něžný.

Oval – Textuell

Projekt, kvůli kterému vzniklo tisíc Max/MSP patchů. Pořád zní neuvěřitelně svěže a dost funky. Celé album Systemisch je skvělým vyjádřením estetiky, která vykračuje tak daleko do abstrakce, že ve výsledku paradoxně zní velmi lidsky a osobně.

Rhythm & Sound – Distance

Tohle je typ techna, který mě baví – jen bzučení strojů, komprimovaná zpětná vazba a žádný beat. Jen basový tlak a jeden nebo dva akordy, které se kolem sebe donekonečna obtáčejí jako mobilní instalace.

+ guilty pleasure: Les Rallizes Dénudés – Strung Out Deeper Than the Night

Úplně nevěřím na guilty pleasure, ale někoho možná překvapí, že mám rád dost kytarové hudby, která je něčím rocková, nebo rocku příbuzná. Tohle je perfektní skladba z tohohle světa.