10+1 = Benjamin D. Duvall (Ex-Easter Island Head)

Co se stane, když kytaru otočíte naležato a začnete ji brát jako bicí nástroj? Benjamin D. Duvall na téhle otázce postavil celý projekt Ex-Easter Island Head – a odpověď přiveze do Libeňské synagogy.

The Rocky Horror Picture Show - Science Fiction/Double Feature

Jedna z prvních písniček, které jsem vědomě poslouchal, bylo mi možná osm. Hrozně se mi tehdy líbilo, že to odkazuje na sci-fi filmy z padesátých let, které jsem právě začal objevovat v televizi o nedělních odpoledních, a svádí všechny ty postavy a zápletky dohromady v hravém muzikálovém stylu. Možná šlo jen o radost z toho, že jsem se k něčemu dokázal vztáhnout: když poznáváte odkazy a máte pocit, že někdo mluví přímo k vám o něčem, co máte společné. Když si ji teď poslechnu, oceňuju androgynní povahu hlasu Richarda O’Briena a celkový melancholický úžas.

Fripp & Eno - Evening Star

Myslím, že z hlediska hry na kytaru je tohle můj nejoblíbenější kousek, a mám to tak už přes dvacet let. Stoupající a klesající zpětná vazba na pozadí čiré hvězdné melancholie/optimismu vedoucí melodie mi přijde skutečně kosmická a plná nejednoznačných emocí. Tahle skladba je se mnou dlouhodobě a nastálo.

The Beatles - I am the Walrus

Pocházím z Liverpoolu, což znamená, že mít názor na Beatles je povinné. Jsem si celkem jistý, že tohle je první písnička od nich, co jsem kdy slyšel, z hromady kazet na prázdninách na chalupě ve Walesu. Skladba, která by nebyla moc zajímavá bez aranží – smyčců v jihoindickém stylu, divných zvukových efektů, úprav a útržků krátkovlnného rádiového vysílání –, celé mi to přišlo neuvěřitelně vzrušující a bizarní. Zpěvák zní šťastně, ale naštvaně! Nevím, co text znamená jako celek, ale rozumím kouskům a ty mi přijdou perverzní! Kdo jsou sakra ti ostatní zpěváci a o čem to halekají? Co je, do prdele, vajíčkář – egg man? Miloval jsem to tehdy a miluju to pořád.

Steve Reich - Six Marimbas

První skladba minimalistické hudby a první skladba od Reicha, kterou jsem slyšel a která mě nakonec vyslala na dlouhou objevitelskou cestu po světě hudby. Bylo mi asi patnáct, když jsem ji viděl naživo tady v Liverpoolu. Byl jsem střídavě hypnotizovaný a znuděný, hudba mě vtahovala a pak jsem z ní vypadával.

Vangelis - Blade Runner Blues

Asi první ambientní nebo elektronická skladba, která mě chytla, čemuž dost pomohlo, že jsem byl naprosto posedlý filmem. Jak ten, tak soundtrack jsou světy, ve kterých se dá žít. Pouštěl jsem si ji, když mi bylo dvanáct a dělal jsem úkoly do školy, takže s sebou nese směs blaha a děsu.

Ivor Cutler - Oho My Eyes

Tuhle věc jsem slyšel na svém vůbec prvním turné mimo Velkou Británii. Seděl jsem vzadu v dodávce na cestě do Švýcarska a zemitá, prazákladní krása zpěvu a harmonia – obojí zní, jako by odkazovalo na tradiční hudbu mnoha kultur – dokonale ladila se zasněženými vrcholky kolem. Ivorovy melodie a texty jsou dost výstřední a osobní, ale forma hudby jako by obsahovala něco prastarého a záhadného. A je to fakt zábava!

Laurie Anderson - O Superman!

Přebal téhle desky jsem různě vídal odmala, ale k poslechu jsem se dostal, až když mi bylo lehce přes dvacet. Tohle je opět skladba, která na jedné úrovni kombinuje média, trochu jako I Am the Walrus nebo Science Fiction Double Feature – text využívá části libreta, heslo americké pošty, odkazy na popkulturu. A pak tu probíhá hotový dialog mezi technologií a hlasem – vokodér, záznamník, výdech sekvencovaný jako opakovaná fráze... V té skladbě a kolem ní se toho děje hrozně moc. Neuvěřitelně silně se mě dotýká a nabízí spoustu interpretací. Dokázal bych zabít, abych sám složil něco tak dobrého.

Gas - Pop 1

Posledních šest nebo sedm let mě začalo dost zajímat samplování – nikdy z hudby někoho jiného, ale vytváření koláží z mých vlastních zvuků, směsi terénních nahrávek a divných zvuků nástrojů. Myslím si, že relativní jednoduchost projektu Gas Wolfganga Voigta – harmonicky nakombinované praskavé úryvky z děl německých romantických skladatelů, které víří v neustále se přeskupujících oblacích reverbu – dává vzniknout hluboce meditativnímu, smyslovému prožitku, kde se detaily neustále mění, ale celek zůstává ukotvený na jednom místě.

Rymoka String Band - Untitled

Etnomuzikolog David Fanshawe udělal kompilaci nahrávek hudby z jižního Tichomoří, Mikronésie a Melanésie, která mě už dlouho inspiruje. Tahle skladba patří mezi ty jednodušší z celé sbírky a vždycky se u ní úplně rozplynu – jemné brnkání, text a nádherná barva vokálních harmonií na mě působí jako úžasně čisté vyjádření lidského cítění. Je to věc, díky které si připadám přímo propojený s lidmi na druhé straně světa. Dává mi ohromnou naději.

Mare - Anisette

Tohle je úvodní věc z mého vůbec nejoblíbenějšího EP – eponym kanadského dua Mare je vlastně jejich jedinou nahrávkou. Ty čtyři skladby na něm by mohly být výchozím bodem pro celé album nebo nový žánr. Místy to zní, jako kdyby Messiaen skládal pro Neurosis, jindy se to blíží věcem jako Le Mystère des Voix Bulgares. Obecně se asi hudba Mare dá zařadit pod postmetal, ale je mnohem jedinečnější a těžší na klasifikaci. Uspořádání tónů v akordu a využití prostoru, balancování mezi harmonií a disonancí v téhle skladbě... je to velice záhadná hudba a úplně nechápu, jak dva kluci něco po dvacítce přišli s něčím takovým. Pro mě to je jedna z nejlepších věcí vůbec.

Guilty Pleasure: Eddie Ewi - Bloopin’

Nevěřím na guilty pleasure, ale velice mě baví extrémně švihlá hudba a tohle patří k té nejšvihlejší. Asi nejvíc mlaskavá, co jsem kdy slyšel, která okamžitě rozhýbe kohokoli od dvou let výš, zpravidla dost švihle. Mělo by existovat víc muziky, která má tenhle účinek!