10 + 1 = Binker Golding (uk)

Na ukázkách hudebního vkusu saxofonisty Binkera Goldinga se dá celkem názorně demonstrovat, o čem že vlastně je současný britský jazz – něco z klasické hudby, evropská avantgarda, radikální hip hop nebo golden oldies v podobě The Beatles nebo Pink Floyd. A taky neodolatelné Tina Turner či Christina Aguilera. Binker Golding je jednou z největších postav aktuální britské jazzové exploze, jeho společná alba s bubeníkem Mosesem Boydem chválí kritika, posluchači i ostatní muzikanti. Recenzi jeho novinky Abstractions of Reality Past and Incredible Feathers si můžete přečíst v aktuálním Full Moonu #101, živě ji se svým kvartetem představí na festivalu Jazz Goes to Town v Hradci Králové.

soutěž (pro registrované) o čtyři vstupenky na hradecké koncerty Binker Golding´s Band a Wojtek Mazolewski Quintet probíhá do 7. října 2019 zde

Karl-Heinz Stockhausen – Donnerstag (z operního cyklu Licht)

Celý širý svět.

Pouze jednu skladbu od Stockhausena? Těžké, ale pokud ano, tak to jednoznačně bude právě pětihodinová opera Donnerstag aus Licht. Jedním z důvodů může být i Stockhausenův citát, kterým popisuje svého současníka Pierra Bouleze – ten mu ve svých pozdních letech připadal až příliš akademický, hovořil o něm ve smyslu, že „ukazuje svět pouze z poloviny“. Tento citát představuje významnou část Stockhausenovy hudební filozofie – totiž že myšlenka a soudržnost znamenají pouze polovinu světa, on ho chce ve svých dílech ukázat celý. To se mu podařilo právě s touto operou. Jeho myšlenku mám neustále na paměti, i když se mi ji zatím nepovedlo aplikovat. Na svém příštím albu se ale budu snažit ukázat ze světa co nejvíc.

Claude Debussy – Etuda č. 5 Pour les octaves (z cyklu Etudy pro klavír)

Bolestná radost a šokující nádhera.

Člověk, který navěky změnil formu, harmonii i zvuk. Posedlost, kterou věnoval těmto třem věcem, ke mně vždy promlouvala, tato konkrétní etuda ukazuje jeho mistrovství a originalitu ze všech tří zmíněných stran v krátkém časovém úseku. Je to bolestivě radostná i nádherně šokující skladba, Debussy dokázal často odhalit, jak oslnivá radost se může skrývat v hudbě. To je ta nejdůležitější věc, kterou jsem se od něj snad naučil.

Pierre Boulez – Sur Incises

Vytříbené bludiště.

Další francouzský skladatel posedlý dokonalým zvukem, ať už si to připouštěl, nebo ne. Pravděpodobně nejvíce organizovaný a nejkomplexnější ze všech skladatelů, jeho nadání ho v těchto směrech dokázalo nejednou přivést ke skladbám, které oplývají krásou vyrovnanosti a klidu. Tato kompozice z jeho pozdního období je jednou z nich. Boulez se během své kariéry pokoušel o mnoho různých věcí, některé z nich byly zdařilé. Ale jeho možná největším úspěchem budiž právě to, že dokázal v nejvyšší míře organizovanosti a komplexnosti najít určitou krásu. Ne nadarmo se o něm mluvilo jako o „vytříbeném bludišti“.

Ludwig van Beethoven – Sonáta pro piano č.30 v E-dur, Op.109, třetí část

Empatie, porozumění a patos.

Muž, který mě naučil, jak hudbu cítit, možná nikdy jsem nevnímal větší pohnutí než u této sonáty. Předvádí zde, tak jako ostatně často ve svém díle, že známá německá posedlost tématem a vývojem dokáže ukázat cestu vedoucí k empatii, porozumění i patosu, pokud je ovšem v rukou mistra. Na teoretické úrovni jsem se učil, že krása jedinečného intervalu může vést k oblibě celé skladby, v tomto případě jde o sestupnou třetí pasáž. Osvojil jsem si tuto teorii při studiu kompozice a snažil se ji použít ve skladbě Fluorescent Edges with Black.

Wolfgang Mitterer – Inwendig Losgelost

Kuráž, hrdinství a odvaha.

Wolfganga jsem pracovně potkal teprve nedávno, z jeho hudby si neodnáším nic jiného než kuráž, hrdinství a odvaha být sám sebou. Tyto vlastnosti vás ohromí i při osobním setkání, je skutečně výraznou individualitou. Jeho hudba existuje ve vlastních souvislostech, zcela ignoruje obvyklé názory a pravidla, což je přesně to, k čemu by v umění mělo docházet. Právě tady asi leží Mittererova síla, on je v první řadě umělcem, zatímco mnoho dalších hudebníků na to zapomíná.

Tina Turner – I Don’t Want to Lose You

Melodické vedení.

Máma si často pouštěla alba Tiny Turner, když jsem byl malý, což vedlo k tomu, že jsem je znal notu od noty – každou píseň, každou desku. V rámci tohoto pasivního poslechu v dětství jsem se naučil hodně o melodickém vedení a o vztahu melodie k akordům. O pár let později, když jsem začal sám komponovat, mi najednou došlo, že tyhle principy a zákonitosti znám a že jsou mi vlastně úplně jasné. Tehdy jsem pochopil, odkud vítr vane.

Duke Ellington – Blues in Orbit

Krásné momenty pomíjivosti.

Americký Bach. Existuje moře Ellingtonových skladeb, které bych si mohl vybrat, ale volím tuto. Ellington přistupuje k harmonii a vnitřnímu pnutí skladby ohleduplně a s porozuměním, všechno je zde jasné. Skladba je definicí efektivity. V tomto kusu demonstruje absolutní kontrolu horizontálně i vertikálně, výsledek je k nezaplacení. Všechny krásné momenty v lidském životě jsou odsouzeny k pomíjivosti, tento kus není výjimkou. Je v něm ale mnohem víc než pouze ta nádherná harmonie.

Public Enemy – Bring the Noise

Přesvědčivost prostřednictvím nesouladu.

Dokonalá úroveň nesouladu. O kompozici skladby bude asi nejlepší si přečíst jinde, vysvětlit to je zcela mimo rozsah těchto odstavců. Naprostá přesvědčivost a k tomu všemu ještě zásadní poselství. Všechno se mě zcela bezprostředně dotýká, je toho hodně, co je možné se naučit od Public Enemy. Osobně si myslím, že It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back je nejlepší hiphopovou deskou všech dob, a tahle skladba shrnuje její podstatu.

The Beatles – A Day in the Life

Spletitost a detail.

Pokud existuje nějaká píseň od The Beatles, která by podle všech ukazatelů neměla fungovat, je to tahle. Navzdory tomu jde zároveň o jejich nejlepší skladbu. Její spletitost je považována za samozřejmou, ale obsahuje spoustu krásných detailů – například Paul zpívá doslovné party, John (který byl nejvíc ze všech spojován s psychedeliky) zase ty surreálné a blok akordů odehraný na klasický klavír z Royal Albert Hall ozve zrovna ve chvíli, kdy je jméno koncertní haly zmíněno. Píseň je samozřejmě z alba Sgt. Peppers Lonely Heart Club Band, ale vlastně se odehrává jako by mimo něj, protože je zasazena do běžné reality. I v rámci tohoto kontextu je zřejmé, že jde o mistrovský kus, protože je možné ho pochopit pouze při poslechu celého alba. Velmi mě ovlivnilo množství pozornosti, které je zde věnované detailům, stejně jako celý ten myšlenkový proces, který se stal součástí skladby. Nebo mi to alespoň dalo něco, o co bych chtěl usilovat.

Pink Floyd – Dogs

Britské bolestně vzletné příběhy.

Tahle kapela na albech The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals a The Wall operovala na zcela geniální úrovni. Tato skladba z Animals jejich genialitu shrnuje jedním tahem. V kontextu napětí mezi texty a hudbou je to podobné jako to nejlepším od Puccinino. Roger Waters maluje bezchybný obraz a příběh jednotlivce, který vám připadá důvěrně známý, a všechno se zdá být bolestně britské. Od té doby, co jsem tenhle song slyšel poprvé, jsem chtěl prostřednictvím hudby vyprávět podobné příběhy. A stále na tom pracuji.

Guilty Pleasure: Christina Aguilera – What a Girl Wants

Necítím se ani vzdáleně provinile za to, že se mi tahle písnička líbí. Hudebně je tu téměř všechno správné, tedy když pomineme některé zvuky, za které může evidentně produkce. Christina Aguilera tuhle píseň nahrála v osmnácti letech a její vokály jsou bezchybné. Ale tím, co mě na této písni nejvíc zajímá a co mě ovlivnilo, je jemná, ale velmi chytrá editace a přemístění textu v opakování refrénu – přízvučná doba prvního sboru začíná slovem „want“, ale opakovaný sbor začne slovem „what“ –, tím pádem se celý text posouvá. Toto relativně jednoduché gesto celý sbor zachraňuje, bez něj by to prostě nefungovalo. A zřejmě nejde o kompoziční řešení, ale o produkční záležitost, která ukazuje, co umí chytrá editace. A taky jak je možné píseň „neutavit“. Vědomě jsem na tenhle princip myslel při skládání přechodu v písni You, That Place, That Time z mého nového alba.