10 + 1 = La Petite Sonja (Kill the Dandies!)

Zpěvačka La Petite Sonja má za sebou vydání sólové nahrávky Musa Somnambula pod hlavičkou Full Moon Forum (2017) a taky odjakživa působí v kapele Kill the Dandies!. Ta se podílela na hudebním doprovodu k filmu Okupace, který vychází 26. listopadu v podobě dvojitého LP (objednávejte zde). Koho by La Petite Sonja pozvala na festival a komu udělala cover? Bude její výběr deseti a jedné zásadní písničky plný starých garážovek, jak by se dalo očekávat vzhledem k výše řečenému, nebo nás překvapí? Morphine i Wham!

Fat White Family - Feet

Pro mě zásadní kapela poslední dekády. Nevím jak to popsat, ale cokoli udělají, mě baví a dává mně smysl.

Insecure Man - Cliff Has Left the Building

Chápete, jak strašně je to dobrý, žejo. Projekt Saula Adamczewského z Fat White Family poslouchám dokola a budu pořád, než mně to začne lézt na nervy. Ještě nezačalo.

Monks - I Hate You

Další dokonalá kapela, průkopníci noisovejch prvků v rokenrolu. Tenhle živák je hodně experimentální, uvědomte si, že je z roku 1966! Poslechněte si i studiovou nahrávku. Miluju ten zpěv. A repetitivní šamanskou hudbu. Tohle je nejvíc.

The Mills Brothers - Miss Otis Regrets

Tohle složil Cole Porter už v roce 1934. Neuveřitelně silná věc. Najděte si text. Jednou udělám coververzi… Jestli mi to v kapele projde.

Eighties Matchbox B-Line Disaster - Celebrate Your Mother

Tahle kapela z Brightonu se už bohužel rozpadla, nicméně zpěvák založil The DSM IV. Chtěli jsme je pozvat na Drug Me Fest, než přišel koronavirus… Třeba to ještě někdy vyjde.

Jonathan Richman - That Summer Feeling Live

Jeden čas jsem si přála zpívat jako on, ale vůbec mi to nešlo. V každym případě Jonathan Richman patří mezi moje zásadní vzory.

Richard Hawley - Tonight

Průzračně čistá hudba, všechno je v ní krásný, dokonalý, a přece to není kýč.

Morphine - Like Swimming

Morphine se mi před mnoha lety zažrali pod kůži a asi tam i zůstanou. Škoda že je nikdy neuvidím naživo.

King Crimson - The Court of the Crimson King

Nedávno jsem si vzpomněla na tuhle desku, kterou jsem měla jako teenager na kazetě. Jejich další tvorba už mě zdaleka tolik nebrala, bylo to moc „artistní“, ale tohle mě baví i s mnohaletým odstupem. Možná by to nebylo tak dobrý, kdyby neměli zázračnej šedesátkovej nástroj mellotron. To jsou ty hutný plochy, co znějí trochu jako smyčce.

Ella Fitzgerald - Imagination / Blue Moon

Jsou interpreti, který, přestože nejsou autoři písně, dokážou jí dát obsah navíc. Dokážou to, co zpívají, nejen procítit, ale i domyslet. I když jde třeba o naprosto triviální sdělení, dokážou vám otevřít další světy. Ella Fitzgerald s Elvisem Presleym jsou pro mě odmalička hlavní vzory a učební pomůcky, jak vůbec chápat hudbu. U většiny ostatních najdete po opakovanym poslechu nějakou tu faleš. Nemyslím intonační, ale takovou, která vás vyruší a připomene, že je to „jen jako“. Hudba, co mě dostane, nikdy nesmí bejt jen jako.

Guilty pleasure: Wham! - Wake Me Up Before You Go-Go

Mimo jiný dokonalej text.